Drazí bratři a sestry v Kristu, jsem vám vděčný, a nade vše děkuji Pánu Bohu za tuto příležitost setkat se a mluvit spolu o tom, co je z mého pohledu v křesťanství nejdůležitější. O tom, co by nás jakožto věřící, kteří uznávají Ježíše Krista za svého Spasitele a Pána, mělo spojovat, nikoliv rozdělovat. A věřím tomu, že je to sám Duch svatý, který iniciuje naše setkání a vzájemné porozumění. Jako luterán mám hodně přátel z různých jiných církvi, a kdykoliv se sejdeme, skutečně prožíváme opravdovou jednotu – uvědomujeme si totiž, že jsme dětmi jednoho Otce, skrze našeho Záchrance Ježíše Krista, v Duchu svatém, jenž v nás a mezi námi působí. Tak tomu bylo i v původní korespondenci s otcem Vojtěchem, pak pozdějších telefonátech, a nakonec osobních kontaktech a rozhovorech s pallotiny zde ve Slavkovicích, Jamách a Novém Městě.
Pocházím z Těšína. V této části Horního Slezska se poměrně brzy po vystoupení Martina Luthera objevilo a zakořenilo reformační učení; bylo přijato i vrchností, ale především lidem, církví. Pak nás formovaly vlny protireformace, zkušenosti dějin – a co je v tom pro mě důležité: učili se žít vedle sebe lidé, kteří měli trochu jiný pohled na některé záležitosti víry a života, avšak podstata byla pořád stejná. Když žili spolu třeba v sousedství a mnohdy i v rámci jedné rodiny, byli nuceni nejen vést dialog, ale i vzdělávat se v základech své totožnosti, a to, co vyznávali, bylo okamžitě verifikováno každodenním životem. Proto smím tvrdit, že různorodost skutečně obohacuje.
Podnes žijeme na Těšínsku jakožto katolíci a evangelíci, do 2. světové války jsme měli ještě mezi sebou i početné židovské společenství. Onu formující atmosféru vzájemného pronikání kultur a vyznání krásně vystihnul prof. Richard Pipes (zemřel v roce 2018), historik, politolog, rádce prezidenta Reagana, těšínský rodák Mojžíšova vyznání, který vždy zdůrazňoval své kořeny a poukazoval na své rodiště jakožto „centrum světa“, v němž se člověk učí opravdové jednotě v různorodosti.
Tento mnohodenominační a multikulturní charakter Těšínska byl důležitý v procesu utváření sociálních vazeb na místní i přeshraniční úrovni. Chceme totiž nejen zachovat, ale také rozvíjet a posilovat duchovní dědictví, jež nám zanechaly generace před námi. Tento odkaz se týká smíření víry a rozumu, dobra a pravdy, víry a kultury, státních a morálních práv. Církve, zejména římskokatolická a evangelická augsburského vyznání, tedy luteránská, jsou u nás ve svém soužití skutečně příkladem jednoty. Její kořeny sahají do 16. století – od té doby jsme žili spolu a podíleli se na kulturním, společenském a politickém životě. Jednota společných cílů obyvatel tohoto regionu založená na víře v Krista o staletí předcházela termín „ekumenismus“, jenž se v teologii objevil až v 19. století. Byl to nutný, nevyhnutelný důsledek soužití obou vyznání a samotné Těšínsko se navzdory veškerému, mnohdy velmi složitému historickému dění, stalo symbolem přežití a respektu, zachování vlastní tradice a kultury.
A toto bych chtěl zdůraznit ve svém svědectví. Prosím, abyste takto přijali můj příspěvek – spíše jako svědectví než jakési dogmatické pojednání. Od mých mladých let jsem byl totiž formován – věřím, že samotným Duchem svatým, jeho vedením a setkáními s různými lidmi – a veden k ekumenické spolupráci, ke společnému svědectví o Ježíši Kristu. Počínaje tím, když jsme spolu s naší mládežovou skupinou začali pravidelně navštěvovat vězení (v tehdy ještě komunistické realitě) a svědčit tam o Ježíši Kristu. Principem bylo to, že jsme z různých církví, propojeni dotekem Božího milosrdenství, a proto chceme společně o něm mluvit takřka „jedním hlasem“. Pán Bůh žehnal této službě. Pamatuji si, jak se ve velké společenské vězeňské místnosti musely sundat dveře, protože v síni stál další zástup lidí, který chtěl poslouchat…
Pak jsme po pár letech měli setkání pro naše farnosti, kde se předávaly informace s prosbou o další modlitby za tuto službu. Tehdy za mnou – mladým, v té době náctiletým hochem – přišel jeden známý, mimochodem nestor polských novinářů v té době (nejstarší aktivní novinář v Polsku) redaktor Władysław Oszelda. Řekl mi: „Teď chápu to, co napsal Tertullianus ve svém Apologeticu, že jediné, co opravdu přesvědčovalo odpůrce a pronásledovatele křesťanství, bylo ono ‚Hleďte, jak se navzájem milují‘ – protože já to teď mezi vámi vidím, a to je pro mne největší argument!“ Sestry a bratři, slyšet něco takového byl pro mne tehdy skutečný dotek Božího Ducha a milost, milost, pouze milost. A myslím, že to je zrovna to, za co se modlí Ježíš: „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ (J 17,21)
Tato zkušenost se mi v životě a ve službě mnohokrát potvrdila. Dovolte ještě jeden obrázek: Když jsme v televizi Noe komentovali ve studiu spolu s dnešním místeckým děkanem dr. Danielem Víchou návštěvu papeže Františka ve Švédsku u příležitosti 500. výročí reformace – a samozřejmě jaksi úplně přirozeně jsme byli od začátku zajedno; já jakožto luterán jsem mluvil to, co by se čekalo od katolíka, on katolík to, co by se čekalo od evangelíka – najednou nám paní moderátorka řekla: „Pánové, když vás slyším, jako bychom již byli v nebi, kde nebudou žádné rozdíly.“ Ty samozřejmě jsou a různíme se názory a pohledy, jedno jsme však v tom nejdůležitějším: komu věříme, kdo je náš Spasitel, Zachránce, kdo za nás položil svůj život.
V Kristu jsme jedno přes všechno, co nás odlišuje. Mám hodně známých – troufnu si říci přátel – v mnoha různých církvích různých tradic a kdekoliv jsem, bez ohledu na to, zda to jsou řeckokatolické dílny psaní ikon, letniční evangelizační shromáždění, pravoslavná liturgie nebo římskokatolický kongres – všude jsem doma, mezi svými, protože to jsou mí bratři a mé sestry v Pánu Ježíši Kristu. Když jsme spolu s jezuitou otcem Piotrem Badurou, který se vloni narodil pro věčnost, zakládali na začátku tohoto století Sdružení křesťanské inteligence (později od roku 2002 Ekumenické sdružení křesťanů), byli jsme svědky, jak se jednaly dokonce i ty odlišnosti. V diskuzi o specifikách naší evangelické nebo římskokatolické spirituality najednou účastníci setkání – běžní farníci, nikoliv teologové – objevovali, že když se jde do hloubky, dokážeme pochopit i smysl prvků, které jsme předtím viděli jako neakceptovatelné, ba dokonce je odsuzovali u „těch druhých“ jako nebiblické. Sdružení bylo platformou pro kontakty mezi zástupci různých společenských, kulturních, vědeckých a náboženských skupin z obou stran česko-polské hranice. Pořádali jsme společná setkání, poslouchali přednášky a hostili známé, kompetentní osobnosti ze světa kultury, politiky, náboženství a vědy. Budování jednoty v různosti bylo podpořeno společnou modlitbou a agapé, jichž se účastnili evangelíci, katolíci, husité i lidé aktivně nezapojeni do života kterékoliv církve. Přitom si účastníci prohloubili a někdy i poopravili své chápání učení vlastního vyznání.
Proto smím tvrdit, že reformační teze Pouze Kristus – Solo Christo nebo Solus Christus – může být pro nás jakýmsi základem budování jednoty v různorodosti, nikoliv co nás popouzí a podněcuje k roztržkám nebo rozděluje. Solus Christus je jedna z pěti tezí, které jaksi uspořádávají myšlenkový základ luterské totožnosti: Pouze Kristus, pak Sola gratia (pouze milost), Sola fide (pouze víra), Sola scriptura (pouze Písmo svaté) a Soli Deo gloria. Tyto klíčové body, uvozené částicí „pouze“ (solus), se objevily v podrobné čtyř a pětidílné podobě až v devatenáctém století, vycházejí však z textů ze století šestnáctého.
Základ, který z nás činí křesťany
Víra v Ježíše Krista charakterizuje křesťanství od počátku. Kdo věří v Ježíše Krista, je křesťan. Vyznávání této víry se během reformace nijak nelišilo. Jaký konkrétní význam má ale Kristus pro křesťanství?
Ježíšovi učedníci žili se svým Mistrem a slyšeli od něj, že Bůh je jim blízko. Ba co víc: Ježíš mluvil o tom, že Bůh je zvláštním způsobem přítomen v jeho osobě. Při setkání s ním lidé zakoušeli uzdravující Boží blízkost. Ježíšova smrt, jeho ubohé umírání na kříži jako by tuto Boží blízkost v něm zpochybňovala. Člověk, jenž umírá na kříži, trpí tedy smrtí, která je pro starověký svět obzvláště potupná, nemůže být Božím člověkem, musí být spíše člověkem Bohem opuštěným! Ježíšova smrt na kříži ukončila důvěru některých učedníků v Boží blízkost v tomto muži. Zdálo se, že Ježíš udělal ve svém poselství chybu.
Pak se ale stalo něco nečekaného. Novozákonní texty popisují, že ti, kdo následovali Ježíše, měli tuto zkušenost: ten, o kterém jsme tvrdili, že je mrtvý, je živ. Setkává se s námi i nyní, a to nejen v našich představách o Bohu nebo jako naše osobní vzpomínka, setkává se s námi živým, přímým způsobem. Učedníci toto setkání popsali jako setkání se zmrtvýchvstalým Pánem. Začali o tom vyprávět ostatním: byl mrtvý, ale Bůh ho vzkřísil. A to také znamenalo, že jeho poselství o zvláštní Boží přítomnosti v jeho osobě nebylo nakonec omylem. Neodvolával se špatně na Boha, ale tím, že ho vzkřísil, Bůh potvrdil Ježíšův nárok. V Ježíši byl Bůh lidem skutečně blízko zvláštním způsobem. On byl a je Kristus, zaslíbený Mesiáš. Právem nazval Boha svým Otcem, je Synem Božím.
Na základě zkušenosti zmrtvýchvstalého byl kříž nově interpretován. Zřejmě vůbec nešlo o místo Boží vzdálenosti, jak se původně zdálo, ale o místo, kde se zvláštním způsobem projevuje Boží blízkost k lidem. Je-li Bůh obzvlášť blízko v Ježíši Kristu, pak také v jeho utrpení a smrti. Utrpení, umírání a smrt je nyní třeba chápat jako místa, kde je Bůh stále nablízku. To jasně ukázalo, že v Ježíši Kristu se Bůh natolik zapojil do života lidí, že odstranil vše, co je od něj oddělovalo. První křesťané uvažovali o lidském hříchu především jako o vzdálení lidí od Boha, o narušeném vztahu s Bohem a o smrti jako o místě konečného odloučení od Boha. Proto vyznávali: v Kristu Bůh jednal pro spásu lidí, jednou provždy odstranil hřích a smrt jako věci, které oddělují od Boha.
Novozákonní texty jsou přesvědčeny, že Boží spásné působení v Ježíši Kristu se týká všech lidí. Člověk nemusí patřit ke starozákonnímu Božímu lidu, židovskému národu, nemusí být obřezán a dodržovat přikázání o jídle. Boží působení v Ježíši Kristu chce prospět všem lidem.
Tento zvláštní význam a výlučnost Ježíše Krista připomíná formule Solus Christus. Protože v Ježíši Kristu Bůh jednal komplexně a myslel tím všechny lidi, řekne se: „pouze Kristus“. Luther zdůrazňuje: Ježíš Kristus je jediný Beránek Boží, který nese hřích světa. Kalvín vyznává: O naší spáse, o všem, co k ní patří, se rozhoduje pouze v Kristu. Není však tato výlučnost Ježíše Krista troufalá? Jak může někdo takto vystupovat a popírat jiné náboženské důvody pro život spásy? V situaci současného náboženského pluralismu, a dokonce i v ekumenickém kontextu této naší konference se takový postoj může jevit jako arogantní a vylučující. Než se budeme touto důležitou otázkou zabývat podrobněji, rád bych nejprve vysvětlil, na jaké otázky odpovídala teze Solus Christus v době reformátorů.
Bůh viditelný v těle
Lidé se ptají na Boha. Ptají se na důvod své existence a na cíl. Hledají vedení a orientaci. Reformátoři 16. století byli přesvědčeni, že člověk nemůže sám poznat Boha. „Ale co je Bůh, o sobě nevíme o nic víc, než ví brouk, co je člověk,“ píše Martin Luther ve Větším katechizmu. Jak tedy člověk pozná Boha?
Reformátoři předpokládali, že člověk ví o existenci Boha již z rozjímání o tomto světě. Ve skutečnosti má každý nějaké poznání o Bohu. Viděli však také, že běh světa je nejednoznačný. Některé věci se dějí tak, že je snadné věřit v milujícího a dobrého Boha. Když se ráno těšíte na nový den, je tato víra snadná. Na světě se však dějí i jiné věci – například přírodní katastrofy a krutosti, které si lidé navzájem způsobují – a ty činí víru v milujícího a dobrého Boha nesnesitelně obtížnou. Někteří lidé si myslí, že je Bůh trestá nebo že se od nich odvrátil. Bůh jako by mlčel, možná vůbec neexistuje. V době reformace lidi dráždily nemoci a války a zdálo se, že se blíží konec časů. Kde tedy člověk může poznat, jaký vztah má k němu Bůh? Odpověď reformátorů zní: v Ježíši Kristu. V něm lze vidět srdce Boha, jeho nitro; Kristus je „zrcadlem otcovského srdce“ (Luther). V Ježíšově jednání s jeho současníky a v jeho sebeobětování na kříži se Bůh obrací k lidstvu. V něm poznáváme, že Bůh člověka miluje a nikdy ho nenechává samotného.
V Ježíši Kristu se tedy obnovuje vztah mezi Bohem a člověkem. Reformátoři to popisují tak, že hříšníkovi je při ospravedlnění přičtena Kristova spravedlnost. Tím je myšlena především diagnóza, že člověk neodpovídá a nemůže odpovídat Božím měřítkům spravedlnosti, nýbrž je svým chováním vůči Bohu a lidem neustále popírá. Boží spravedlnost však nespočívá v tom, že by za to člověka potrestal, ale v tom, že mu přizná zásluhu za to, že Ježíš Kristus svým životem a smrtí tato měřítka spravedlnosti naplnil. Boží spravedlnost spočívá v tom, že člověku připisuje Kristovu spravedlnost a že na člověka pohlíží pouze v horizontu Kristovy události. Přičtení Kristovy spravedlnosti znamená odpuštění hříchů.
Aby to lidé poznali, musí slyšet o Ježíši Kristu. Církev se nesmí zabývat tím či oním, ale musí vyprávět příběh života, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Od toho tu je. Každý člověk by měl mít možnost slyšet Kristův příběh. To se pak může realizovat pouze skrze společné svědectví, dle myšlenky vyjádřené samotným Ježíšem v jeho již zmíněné Velekněžské modlitbě: „… aby byli jedno … aby tak svět uvěřil…“
Historická úskalí a jejich překonání
Na osobě a díle Ježíše Krista je postaveno reformační učení o ospravedlnění. Vychází z toho, že lidé se před Bohem nemohou ospravedlnit sami; tím je jaksi porušena logika, že ospravedlněn je pouze ten, kdo je v právu. Přesto jsou lidé „ospravedlněni“ Bohem, ne proto, že by byli sami v právu, ale z milosti. „Ospravedlněný z milosti“ znamená: milovaný navzdory všemu, co je na mně nemilé, přijatý, i když jsem nepřijatelný. Výrazy „milovaný“, „přijatý“ jasně říkají: nejde o pečeť kvality, kterou Bůh člověku uděluje s ospravedlněním. Jde o vztah, který navázal a věrně udržuje Bůh. Bůh chce mít společenství s každým člověkem bez ohledu na to, jak se choval k Bohu, k ostatním lidem i k sobě samému. A slova „navzdory“ a „přestože“ naznačují: při ospravedlnění Bůh nepotvrzuje něco, co je skutečností, neuznává člověka, protože si uznání zaslouží. Boží láska a přijetí není reakcí na to, co je v člověku milé a přijatelné. Jde to mnohem hlouběji. Znamená to člověka jako celek, a to i v jeho porušenosti a sebestřednosti. Reformátoři říkali: Bůh ospravedlňuje hříšníka.
Toto učení v čele s tezí Solus Christus je mnohdy interpretováno ve smyslu vyloučení jakéhokoliv lidského podílu na díle ospravedlnění a spásy. V tomto kontextu je chápáno jako nástroj rozdělení. Prof. Stanisław Celestyn Napiórkowski, OFMConv takovou formulaci označil za skálu na dně moře, o kterou se rozbila velká loď západního křesťanství. Rozpadla se tak, že nyní plují po velkých vodách dějin dvě lodě: loď katolické církve a loď evangelických církví (vedle lodi pravoslavné církve). Ačkoli zde mluvíme o všech „sola“ najednou, v podstatě jde o to, že spásu může člověk nalézt pouze v Kristu. Všech pět se v praktické víře sbíhá v tomto jediném Solus Christus. Toto bylo jádrem sporu a diskuse, která vyvrcholila předložením na Augsburském sněmu před císařem Karlem V. v roce 1530 vyznání víry reformačního tábora.
K protikatolickému chápání této zásady však nevedla formule „gratis propter Christum per fidem“ obsažena v Augsburském vyznání jako taková, nýbrž spíše celý historický kontext, komentáře v dalších článcích Augsburského vyznání, jakož i následná konfutace vyznání ze strany římských katolíků a potřeba mluvit ostřeji v Obraně Augsburského vyznání. Vzájemné obviňování a odsuzování, které obě strany později v dějinách na sebe házely, způsobilo tento rozkol na lodi západní církve, ačkoli to původně nebylo záměrem ani jedné ze stran. Reformační Tridentský koncil a oheň posttridentských polemik, slovních válek a nedostatku dialogu rozdíly prohloubily a zkameněly. Obě strany byly téměř všeobecně přesvědčeny, že rozdíly zasahují do samotné podstaty a základů církve, a pokud nebudou překonány, musí křesťanství rozdělit.
Až se stalo něco, co profesor Napiórkowski označuje jménem „zázrak“. „Stal se zázrak Jana XXIII. a jeho neuváženého – jak sám přiznal – nápadu s koncilem.“ Řeč je samozřejmě o II. Vatikánském koncilu. Pozváni byli hostující pozorovatelé z mnoha církví, mimo jiné ze Světové luterské federace. Z koncilní síně se dialog rozšířil do církví. V dějinách západního křesťanství se otevřela nová etapa. Církev si uvědomila, že nedostatek jednoty je problém, který je třeba vyřešit.
Dekret II. Vatikánského koncilu o ekumenismu Unitatis redintegratio jednoznačně vyzývá církve nejen k jednotě, ale také k obnově vyznání víry, života a služby. Povinnost obnovit plnou a viditelnou jednotu mezi všemi pokřtěnými je úkolem každého křesťana, protože všichni jsou povoláni modlit se a pracovat pro jednotu Kristových učedníků. Potřebu smíření a mezináboženského dialogu jasně uznával a podporoval papež Jan Pavel II. Podle něj církev jakožto věrohodné znamení a nástroj Kristova pokoje nemůže neusilovat o překonání rozdělení mezi křesťany, pokud se má stále více stávat svědkem tohoto pokoje, který Kristus dává světu.
Dne 31. října 1999 podepsaly římskokatolická a evangelicko-augsburská církev Společné prohlášení k učení o ospravedlnění. Byl to výsledek mnohaletého dialogu, rozhovorů a diskusí. A zase různé směry na straně katolické i luteránské samozřejmě na tento dokument reagovaly odlišně. Někdy se opět v komentářích odehrává konfesní licitace: Kdo víc ustoupil? Kdo vyhrál? Kdo má navrch? Výše zmíněný otec profesor postuluje, abychom se nenechali strhnout k takovému vnímání prohlášení. „Křesťanovi (ať už evangelickému, katolickému, nebo pravoslavnému) musí jít především ne o vítězství jeho církve nad jinou církví, ale o vítězství Krista nad našimi církvemi a v našich církvích, jak rovněž o plné vítězství evangelia nad našimi teologiemi. Koneckonců, evangelium je knihou nikdy zcela neprohloubenou. Pravoslavná teologie je krásná, ale ještě krásnější je evangelium. Evangelická teologie je hluboká, ale ještě hlubší je evangelium. Katolická teologie je velká, ale evangelium je větší. Církve mají evangelium, ale nikdy ho nemohou plně vlastnit. Evangelium překonává všechny církve s jejich teologiemi a církve se snaží dorůst k plnosti evangelia.“
Profesor pak přirovnává evangelium k jistému vrcholu v Tatrách, hoře Giewont, která je pro Poláky významná. Na takový Giewont církve pracně stoupají, ale nikdy ho nedosáhnou. „Na své pouti na vrchol si mohou navzájem překážet, mohou spolu soupeřit, usilovat o svůj dobrý pocit, když zdůrazní, která z nich je lepší – ale mohou se také navzájem podporovat a učit se jedna od druhé. Možná právě tak by měl být vnímán náš dialog a společné prohlášení? Možná se navzájem potřebujeme na cestě k celistvosti? Křesťanství nerozdělila jen lidská slabost nebo zlá vůle – té využívá kníže temnoty a otec rozdělení. Jsme příliš malí na to, abychom obsáhli obrovské obzory Kristova evangelia a dosáhli až na samé dno jeho hlubin. Církve, které jsou různě citlivé na evangelium, sdílejí svou citlivost ve vzájemném dialogu a podporují se na své pouti k celistvosti.“
Současné výzvy
Středem křesťanské víry je Ježíš Kristus. Ježíš Nazaretský není jen teologická idea, ale historická osoba, které křesťané věří, a to právě jako Kristu. Víra v tuto osobu musí být sdělena. V Krista lze věřit pouze tehdy, když o něm člověk slyšel. Konkrétně o něm však slyšíme pouze v křesťanské církvi. Církev uchovává památku a víru v Ježíše Krista, předává příběh jeho života a smrti. Jejím úkolem je hlásat lidem evangelium Ježíše Krista slovem i skutkem. Nemohou si to totiž říct sami.
Výzva v církvi tedy zní: Jak může být církev utvářena tak, aby skutečně mluvila o Ježíši jako o Kristu, tedy jako o tom, v jehož osobě, slově a díle je Bůh přítomen jako nikde jinde? To neznamená, že Ježíš Kristus musí být zmíněn v každé větě kázání nebo při každé církevní události. Ale bez odkazu na Ježíše Krista, na místo, kde se Bůh dal poznat zvláštním způsobem podle křesťanského chápání, církev nevydrží.
Nemělo by však lidem v dnešní sekulární společnosti stačit věřit alespoň „v něco“, ve vyšší moc nebo nějak „v Boha“? Víra, která skutečně podporuje život člověka, má ale vždy určitou podobu. Rozptýlená víra v „nějakou vyšší moc“ také pomáhá jen rozptýleně. Církev se nemusí bát vyjádřit svou specifickou víru. Právě tak může lidem pomoci rozvinout víru, která je natolik konkrétní, že se udrží a nese i v konkrétních situacích.
Taktéž i veškerý mezidenominační dialog nebude fungovat, pokud jedna strana skryje své zvláštnosti a neodhalí, jaká je. K dialogu dochází pouze tehdy, když se jeho účastníci setkávají skutečně a autenticky. Stejně jako já považuji svou víru za pravdivou, má i druhý právo považovat svou víru za pravdivou a naopak. Výzvou je mluvit o Kristu tak, abychom neznehodnotili víru toho druhého a neponižovali jej.
Jsem osobně hluboce přesvědčen, že toto společné svědectví o Kristu v nás a mezi námi může utvrdit jedině Duch svatý, jak jsem to zdůraznil na začátku svého vystoupení. Lidé uvěří Kristu a v Krista pouze tehdy, když uslyší naše jednotné svědectví a uvidí lásku, která nás křesťany spojuje – a která nás bude činit schopnými povznést se nade vše, co obvyklým způsobem lidi od sebe odděluje. Toto je však dílo Boží milosti a jeho Ducha svatého. Dnes slaví západní církev svátek Trojice svaté. Před týdnem jsme si připomínali události Letnic, seslání Ducha svatého a narození církve. V duchu tohoto poselství chtějme i my dnes společně prosit tak, jak jsme to činili před týdnem slovy responsoriálního žalmu (104): „Ať sestoupí tvůj Duch a obnoví zemi.“
Sestry a bratři, nezní vám tato slova nějak povědomě? Mně, jakožto Polákovi, se ihned rozsvítí jakási pomyslná lampička někde v hlavě a nemohu nevzpomenout Svatodušní svátky roku 1979, kdy na varšavském náměstí Vítězství můj rodák, papež Jan Pavel II., pronesl známá slova modlitby, která změnila náš svět: „Volám já, syn polské země a současně já, Jan Pavel II., papež. Volám z hlubin tohoto tisíciletí, volám v předvečer svátku Seslání, volám s vámi se všemi: Kéž sestoupí Duch tvůj! Kéž sestoupí Duch tvůj – a obnoví tvář země. Této země!“
Toto by měla být i naše modlitba za naši zemi; samozřejmě za svět i naši Evropu, ale i za náš domov, naše nejbližší okolí, do něhož nás Pán Bůh postavil, abychom tam plnili svou misi, naplňovali Ježíšovo velké poslání: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,19.20) Aby se toto stalo, lidé musí uslyšet naše společné, jednotné svědectví. Musí vidět, že se máme rádi navzdory všemu, v čem jsme odlišní. Děkuji i vám za tuto jednotu v různorodosti, která se projevila tím, že zde můžu být s vámi. Jedině Kristus nás opravdu spojuje, jeho Duch z nás tvoří Kristovo tělo. Zůstaňme jako jeho jednotlivé údy každý sám sebou, ale v tomto Duchu buďme spolu činní a užiteční pro svět, dle vůle našeho Pána.
Děkuji vám za pozornost!
Nejnovější komentáře