Solidární ekumena

Nie mogę się powstrzymać. Do kolejnego numeru naszej kościelnej gazetki znów przysyłają Autorzy tak wspaniałe przyczynki, że nie mogę się doczekać, kiedy nowy „Przyjaciel” pojawi się w naszych zborach i domach (jeśli Pan pozwoli, gdzieś między Wielki Czwartkiem a Niedzielą Wielkanocną). Maleńką acz znaczącą „jaskółkę” pozwalam sobie podesłać Waszej łaskawej uwadze już teraz…

Autor: Rev. Jaroslav Kratka

Moje první vzpomínky na solidaritu a spolupráci s jinými církvemi sahají do mého dětství, které jsem prožíval ve východoslovenské vesnici Jenkovce. Bylo to někdy kolem roku 1955. Byli jsme členy Evangelické církve metodistické a modlitebnu jsme měli ve vyklízeném obýváku jedné obětavé rodiny. Tehdy jsme neměli stálého kazatele, ale přijížděli k nám kazatelé převážně z Prahy. Někteří přijeli jenom na neděli, jiní se zdrželi i několik týdnů. Shromáždění, jak se bohoslužbám říkalo, se konaly nejenom dvakrát v neděli, ale i přes týden a právě tam se ona solidarita a spolupráce silně projevovala. Do modlitebny, hlavně v neděli odpoledne a přes týden večer, přicházeli nejenom metodisté, ale i členové reformovaní církve a také členové Církve bratrské a baptisté, dokonce čas od času i jehovisté.

Nebylo nic neobvyklého, že vedle kazatelů metodistických na těchto shromážděních kázal i kalvínsky farář. Bylo to něco úžasného a na mě, osmiletého kluka, to mělo velký vliv. Silně to ovlivnilo rovněž mezilidské vztahy. Vzájemná důvěra se projevila v každodenním životě ve vzájemné pomoci.

Dlouho to však netrvalo. Krutost padesátých let na sebe nenechala dlouho čekat. Následovaly zásahy státní bezpečnosti a pod různými vyhrůžkami byli především kazatelé a faráři donuceni tuto činnost ukončit.

Moje druhé vzpomínky jsou z let 1968-69, kdy jsem se svoji vzácnou tchyni učil nedělní besídku ve Vendryni na Slezsku. Pro děti jsme připravovali doslova na koleně různé materiály, včetně „sešitků“, které jsme se snažili vyzdobit tím, co bylo po ruce. Jednou mi moje známá katolička ukázala podobný „sešitek“ z výuky náboženství. Místní pán farář je zdobil razítky s biblickou tématikou, což jsem mu tiše záviděl. Jednoho dne jsem se odhodlal a zazvonil na jeho faře.

Přijal mě vlídně a velmi přátelsky a když jsem mu řekl, o co bych měl zájem, nestačil jsem se divit. Ukázal mi všechny svoje pomůcky a řekl, ať si z toho vyberu, co chci. Tam začalo naše přátelství a naše plodná spolupráce pokračovala, než i nás zasáhly normalizační zákroky. Nedělní besídky česká (48 dětí) i polská (35 dětí) byly doslovně zdecimovány, ale naše přátelství to ještě více upevnilo.

Kdybych měl popsat solidaritu a spolupráci s jinými křesťanskými církvemi v období totality, do jednoho čísla Přítele by se to určitě nevešlo. Vzpomenu proto jenom několik epizod.

Bylo to především pašování a distribuce Biblí a křesťanské literatury. Dnes už nikdo nespočítá ty obětavé nadšence, kteří se na tom podíleli. Byly to desítky Bibli, kterými jsem zásoboval katolické kněze na Kysucích, Oravě, ale i řeholní dům v Žilině. Díky tomu vznikala vzácná přátelství a spontánní nadšení pro spolupráci jen dokazovalo, že Boží lid je jenom jeden.

Rád také vzpomínám na jednu upřímně věřící katoličku, vedoucí snad jediné turistické organizace, která nám několik let pomáhala při organizování letních táborů mládeže v Malé Fatře. Nejsilnějším zážitkem pro mně byl jeden z táborů, na který přijela také katolická mládež z Polska. To, co jsme tehdy prožili, nemělo a zřejmě ani dnes ještě nemá obdobu.

Brzy potom se odehrálo významné ekumenické setkání, za účasti také katolických kněží, které vedl blahé paměti pastor Vladislav Santarius. Jedním z účastníku byl i, dnes už také v blahé paměti, českobratrský farář Pavel Smetana, pozdější synodní senior a předseda Ekumenické rady církví v ČR. Naši euforii doslova zchladil, když řekl: „Bratři, teď prožíváme nebývalou bratrskou jednotu, protože nás k tomu tlačí naši společní nepřátelé, ale když přijde svoboda, a ona dřív nebo později přijde, rozejdeme se do svých církví a začneme mezi sebou soupeřit. Nestačí, když jsme k sobě tlačeni, musíme k sobě jihnout a to dokážeme jenom tehdy, když budeme všichni přitahování Kristem.“ Toto jeho „proroctví“ se skutečně vyplnilo a vzájemnou spolupráci většinou vystřídala řevnivost.

Něco však přece jenom zůstalo a to, co bylo tehdy zaseto, přináší své, i když skromné, ale požehnané plody dodnes. Opět musím pominout mnoho nádherných příkladů spolupráce a solidarity a vzpomenu jenom několik.

Bylo to v roce 2006, když se tehdejší vedení SCEAV na mě obrátilo se žádostí založit v Brně církevní sbor. Ze začátku jsem se tomu bránil, ale nakonec jsem zjihnul a začal jsem dělat první kroky. Nejdůležitější bylo najít bohoslužební prostor, což se zdálo skoro nemožné.

Dohodli jsme setkání na brněnském biskupství, kterého se zúčastnil tehdejší biskup Vladislav Volný, jeho náměstek pastor Jan Cieślar a já. Za katolickou stranu biskup brněnské diecéze Vojtěch Cikrle, generální vikář Jiří Mikulášek a brněnský děkan Václav Slouk. Setkání bylo věcné, ale velmi srdečné a do půl hodiny jsme měli bohoslužební prostor v bývalém voršilském klášteře. Byla to nádherná aula a nájem ještě nádhernější – 0,00 Kč. Když jsme se loučili, řekl generální vikář větu, na kterou nikdy nezapomenu: „Jaroslave, já se už dva roky modlím za to, aby jsi měl v Brně farnost.“

Ještě je nutné dodat, že tomu všemu předcházela naše spolupráce ve Slavkovské iniciativě smíření, což je další ekumenické fórum, které trvá už bezmála 25 let. Smíření samozřejmě v Ježíši Kristu. Stále motto této iniciativy je: „Miluji svoji církev, miluji tvoji církev“. Není to tedy cesta kompromisů, ani ztráty vlastní identity, ale snaha co nejvíce přilnout k Pánu Ježíš, který je hlavou své Církve.

Mnohé projevy této vzájemnosti jsem osobně zažíval během svého působení v Radiu Proglas a v Televizi NOE. Osobní vztahy představitelů různých církví a církevních společenství vytváří plodnou ekumenickou spolupráci také v armádě, ve věznicích, v nemocnicích i v jiných oblastech. Vzácné a osvědčené jsou také Alianční týdny, Týdny modliteb za jednotu křesťanů, spolupráce teologických fakult, ekumenické rozhovory, spolupráce v kulturních a společenských aktivitách apod.

Zároveň musím přiznat, že i v té nejplodnější a nejupřímnější ekumenické spolupráci existuji určité limity, které nelze překročit. Všechno, co zastiňuje Kristův kříž, byť by to vypadalo jakkoliv zbožně, je pro nás nepřijatelné. Neustále musíme mít na zřeteli slova Písma, která byla životním krédem i našeho reformátora Martina Luthera: „Rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic, než Ježíše Krista, a to toho ukřižovaného.“ (1K 2,2)

Tento kříž září i ve tmě dnešní pandémie. Nedejme si ho nikým a ničím zastínit, protože jediným spolehlivým světlem i v této době temnoty je Ježíš. Jemu důvěřujme, Jeho následujme a Jemu oddaně služme.