Postní bohoslužba v posádkové kapli sv. Barbory – zrušit. Zahraniční konference vojenských kaplanů – zrušit. Preventivní programy – přesunout. Koncert v kapli – zrušit. Zrušit. Zrušit. Zrušit. Nějak takhle proběhnou Velikonoce v mé vojenské posádce. Místo všeho, co bylo naplánováno, pomáháme se střežením hranic a jsme připraveni sloužit dál, jak bude potřeba.
Ani nám se tedy nevyhnul zákaz setkávání. Postní období a Velikonoce ale nikdo nezrušil, a to ani v armádě. Připomínání utrpení, smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista se bude dít dál, bez ohledu na to, co bylo zrušeno. Kristovo vzkříšení zůstává středobodem každého křesťana, tedy i křesťana v armádě.
Nástroj, který používám momentálně ze všeho nejvíc, je mobilní telefon. Řečeno jedinou větou: je to jiné. Je to všechno jinak, než jsme si mysleli. „Jinak ale neznamená špatně“ – tato věta ve mně zůstala z Kurzu efektivního rodičovství, který vedli manžele Zajíčkovi a za který jsem byl a jsem velmi vděčný. Samozřejmě je špatně, že se tady šíří nová nemoc, děti nemohou chodit do školy, ekonomika stagnuje atd. To, že prožijeme (dá-li Bůh) letošní Velikonoce jinak – to dle mého názoru špatně není. Letošní Velikonoce budeme pravděpodobně slavit doma. Jak je budeme slavit? Co budeme dělat?
Často až je doma člověk sám, až ho nikdo nevidí a neslyší, až v této situaci se ukáže, kdo vlastně jsem a jaký jsem. Jsem pohlcen svou prací, že už bez ní nemohu být? Chybí mi vůbec bohoslužby, kterých se pravidelně účastním? Co mě vlastně motivuje k jakémukoliv konání? Je čas se ptát a hledat pravdu o sobě, o svých postojích a životních cílech.
Kdo se moc ptá, moc se dozví. Toto přísloví může být chápáno nejenom negativně. Možná se nám odpovědi, které nalezneme, nebudou vůbec líbit. Možná ale ano. Proč bychom měli mít po každém sebezpytování jenom depresi? Možná zjistíme, že jsme vedle jak ta jedle a možná zjistíme, že jsme tam, kde máme být. Vím, že píšu velmi obecně, ale situace, která zde momentálně je, se týká nás všech.
Bohoslužby sice organizovat nemůžu, ale můžu i nadále mluvit s vojáky a být jim nablízku. Modlit se na nástupu taky nemůžu (když žádné nejsou), ale můžu se modlit sám ve skrytu. Můžu telefonovat a s těmi, kteří o to stojí, hovořit o Bohu i na dálku. Můžu motivovat kaplany podřízených praporů. Můžu také odpočívat. Můžu se postit. Hodně věcí můžu.
Pro tentokrát se s vámi, vážení čtenáři, rozloučím modlitbou, kterou jsem nejednou použil při různých setkáních a bohoslužbách. Jedná se o modlitbu nalezenou v batohu vojáka, který zemřel v roce 1944 v bitvě u Montecassina:
Bože, vyslyš mne!
Říkali mi, že neexistuješ, a já jsem jim jako blbec věřil. Ale včera večer jsem v díře po granátu uviděl tvoje nebe. Najednou jsem si uvědomil, že mi lhali. Kdybych se snažil pořádně se podívat na věci, které jsi stvořil, hned bych pochopil, že tamti zapírali, že kočka je kočka.
Je zvláštní, že jsem se musel dostat až do tohoto pekla, abych měl čas uvidět tvou tvář! Strašně tě mám rád… To jsem chtěl, abys věděl.
Za chvíli tu bude hrozná bitva. Kdo ví? Možná k tobě dnes přijdu. Nebývali jsme dobrými přáteli a já se ptám, můj Bože, jestli mne budeš čekat u dveří. Podívej, takhle tu pláču! Právě já začnu fňukat! Kdybych tě jenom poznal dřív…
Pojďme! Musím jít. Je to směšné: když jsem se s tebou setkal, už se nebojím umřít. Na shledanou.
Kpt. Daniel Waclawek, kaplan 7. mechanizované brigády
Nejnovější komentáře