On znalazł

Mk 14,16-28

Uczniowie odeszli i przyszli do miasta. Znaleźli wszystko tak, jak im powiedział, i przyrządzili Paschę. Kiedy nastał wieczór, przyszedł z Dwunastoma. A gdy zajęli miejsca i jedli, Jezus powiedział: Zapewniam was, że jeden spośród was, ten, który ze Mną je, Mnie wyda. Zaczęli się smucić i jeden przez drugiego pytali Go: Czy to ja? On odpowiedział: Jeden z Dwunastu, ten, który sięga ze Mną do półmiska. Wprawdzie Syn Człowieczy odchodzi, jak jest o Nim napisane, lecz biada temu człowiekowi, przez którego Syn Człowieczy będzie wydany. Byłoby lepiej dla tego człowieka, gdyby się nie urodził. A gdy jedli, wziął chleb, pobłogosławił, połamał i dał im, mówiąc: Bierzcie, to jest Moje ciało. Potem wziął kielich, po dziękczynieniu podał im i pili z niego wszyscy. Powiedział im: To jest Moja krew Przymierza, która za wielu będzie wylana. Zapewniam was: Nie będę już pił z owocu winnego krzewu, aż do tego dnia, kiedy ponownie będę pił z niego w Królestwie Boga. Następnie po odśpiewaniu hymnu poszli na Górę Oliwną. Jezus powiedział im: Wszyscy ode mnie odpadniecie, gdyż jest napisane: „Uderzę pasterza i owce zostaną rozproszone”. Ale po Moim wskrzeszeniu pójdę przed wami do Galilei.

Sestry a bratři, chceme dnes sledovat, co se doopravdy událo o svátku Pesach v roce Ježíšovy smrti. Pesach je posvátná slavnost, kterou Bůh ustanovil, když vyváděl Izraelce z Egypta. Tento svátek měl připomínat jejich osvobození a velké Boží činy. Pesach znamená počátek židovského národa a definuje jej jako Boží lid.

Svátek zahajuje večeře zvaná seder, což znamená „pořádek“, protože liturgie se řídí určitým pořadím, jehož podoba zůstala dodnes přibližně stejná jako v Ježíšově době. Těžiště celého večera spočívá v převyprávění zázračného příběhu o tom, jak Bůh vyvedl svůj lid z Egypta a rozjímání o tom, jak Bůh vykoupí Izrael skrze Mesiáše, kterého pošle.

V Ježíšově době byl Pesach jedním ze tří poutních svátků, při nichž do Jeruzaléma přicházely statisíce židů. Odpoledne před večeří přinesla každá rodina do chrámu beránka, kterého kněží obětovali. Potom jej upekli na ohni a v širokém kruhu rodiny a přátel společně pojedli. Jelikož chrám dnes nestojí a není možno přinášet oběti, namísto beránka se na sederový talíř umísťuje pečená jehněčí kost. Na talíři jsou též další pokrmy, z nichž každý má svůj symbolický význam; již jsme o tom kdysi mluvili zrovna na Zelený čtvrtek.

Ráno před svátkem začínal Půst prvorozených. Tento půst připomínal záchranu prvorozených židovských dětí před poslední z egyptských ran, kdy Hospodinův anděl vybíjel vše prvorozené. Není tedy divu, že si události dne vybíraly svou daň – půst, pak nekonečné přípravy, pocit hladu na začátku sederu a pak přejedení jako kompenzace (beránek se musel celý sníst). Není tedy divu, proč pak Ježíšovi učedníci tak snadno „odpadli“, řečeno slovy dnešního textu; proč měli takový problém se udržet vzhůru v zahradě, když se jejich Mistr modlil. Za chvíli pak byl zatčen. Židovští vůdci zřejmě naplánovali zatčení až po sederové večeři, aby se vyhnuli vzpouře. Někdo z tak velkou popularitou jako byl Ježíš – který byl navíc vítán při vjezdu do města jako přicházející osvoboditel, Mašijah, tedy Pomazaný na Krále, a tím přesně naplňoval starozákonní proroctví – který byl svými příznivci ztotožňován z Mesiášem (což se řecky řekne Kristus); někdo takový nemohl být zatčen za bílého dne.

Vraťme se však k večeři. Po ní vzal Ježíš do rukou chleba, rozlomil jej a řekl: Toto je mé tělo. Pak vzal kalich a řekl: Toto je má krev. Pesachový pokrm se směl jíst pouze s nekvašenými chleby na památku spěchu, v jakém izraelský lid vycházel z Egypta – těsto nestihlo nakynout. Navíc kynutí připomínalo lidskou pýchu a pokrytectví, později hřích v širším významu. Když Ježíš v podvečer před svou smrtí pozdvihl chléb, ten byl bez kvasu, nedotknutý rozkladem. Ježíš na rozdíl od zbytku lidstva nebyl nakažený „hnilobou“, tedy hříchem. Jedině on byl vhodnou obětí za naše hříchy. Když Bůh o staletí dříve zakázal svému lidu pojídat během Pesachu kvas, možná už tehdy myslel na noc, kdy Jeho jediný Syn vezme do rukou chléb, rozlomí ho a řekne: Toto je mé tělo, vydané za vás. A že bude jeho krev za nás prolitá jakožto krev dokonalého obětního Beránka…

Pesachový beránek byl obětován odpoledne 14. dne měsíce nisanu. Lidé ho ale jedli až po západu slunce na začátku 15. dne, kdy začínal sedmidenní Svátek nekvašených chlebů. V židovském kalendáři den začíná totiž západem slunce předchozího dne. Během jediného týdne tedy navazují na sebe v rychlém sledu hned tři židovské jarní svátky. Odehrávají se většinou koncem března nebo začátkem dubna, protože se to pojí s prvním jarním úplňkem měsíce. Aby se k tomu Pesach sešel se šabatem, musely se tyto události odehrát v roce 30 nebo 33 našeho letopočtu.

A hned další zajímavý detail… Tomuto nekvašenému chlebu se říká maces, od macah – „on našel“. Má to další hluboký význam. Kousek macesu se schovával před večeří, aby jej pak děti hledaly – a které dítě jej našlo, dostalo odměnu. Tomuto speciálnímu kousku macesu se říkalo afkoman, což znamená doslova „ten, který přijde nakonec“. Svým způsobem to byl jakýsi „zákusek“, který se jedl až na samotném konci hostiny. Nejprve byl ukryt, aby byl na konci večeře opět nalezen, rozlámán a sněden všemi účastníky. Židovský učenec David Daube zdůrazňuje, že Ježíš zřejmě pozdvihl a rozdělil po večeři zrovna tento kousek, afkoman, který „přijde nakonec“. „Ten, který přijde nakonec“ je ale přeci Mesiáš, jenž přijde na konci časů, aby se ujal své Božské vlády. Podle této tradice reprezentuje celý maces celý Izrael, od kterého byl Mesiáš „odlomen“ a skryt – viz jeho smrt a pohřbení až do třetího dne, kdy byl opět „nalezen“ jakožto živý! A když Ježíš vzal kus macesu „který přijde nakonec“ a řekl: Toto je mé tělo, pronesl tím jasné tvrzení, že on sám je Mesiáš, Kristus. Daube tvrdí, že kvůli špatnému vztahu, který se mezi křesťany a židy později rozvinul, rabíni mesiánský význam tohoto zvyku bagatelizovali a soustředili jej pouze na způsob, jak udržet dětskou pozornost.

Święta były więc przesycone mesjańskimi oczekiwaniami i miały – zwłaszcza w czasach Jezusa – wielkie znaczenie prorocze. Ludzie wierzyli, że podczas Paschy Bóg przyjdzie ponownie i wybawi swój lud, tak jak to miało miejsce za dawnych czasów w Egipcie, kiedy anioł Pański przeszedł ponad domami Izraelitów, dokonując sądu w domach Egipcjan. Żydzi mawiali: „Tej nocy zostali odkupieni i tej nocy zostaną odkupieni”. Wydarzenia ostatniego tygodnia życia Jezusa wpisują się bezpośrednio w obchody Paschy i ujawniają głębokie znaczenie Jego śmierci i zmartwychwstania.

Z 2. Księgi Mojżeszowej czyli Exodus czytaliśmy na początku o Święcie Paschy: „Była to noc, w której czuwał Pan, aby wyprowadzić [lud] z ziemi egipskiej. Toteż ma ona być nocą czuwania wszystkich synów Izraela po wszystkie pokolenia…” (2 Mż 12,41-42). Rabini to podkreślali i podkreślają: lud ma dalej czuwać, żeby był świadkiem kolejnych mocnych Bożych czynów. Do dziś jest tradycją, że któreś z dzieci obecnych w żydowskim domu otwiera drzwi po wieczerzy paschalnej, żeby sprawdzić, czy nie stoi za nimi Eliasz, który według proroctwa Malachiasza będzie poprzedzać przyjście Mesjasza!

Przy wyjściu z Egiptu Bóg nakazał Izraelitom, by pomazali futryny swoich drzwi krwią baranka – a wtedy Pan ominie ich przy swoim sądzie. Czytałem o tym, że rabini wielokrotnie zdumiewali się, jak to możliwe, by krew zwykłej owcy mogła ochronić ludzi przed Bożym sądem. Przypomnijcie sobie jednak historię z Genesis 22: ofiarowanie Izaaka. Rabini to komentowali w ten sposób, że Bóg na odrzwiach izraelskich musiał w tym momencie widzieć „krew Izaaka” – to znaczy pamiętał o gotowości Abrahama do złożenia własnego syna na ofiarę. Kojarzycie? „Bóg znajdzie sobie Baranka, synu mój” – „On znalazł” – „To jest moje ciało i krew”! Kiedy Bóg patrzył na Izaaka, syna Abrahama, widział swojego Syna Jezusa, który z pełnego miłości posłuszeństwa Ojcu ofiaruje pewnego dnia sam siebie.

Tak więc przez tysiące lat aż do dnia dzisiejszego żydzi wierzą, że Bóg znowu ześle odkupienie właśnie w Święto Paschy. To się stało. Mesjasz przybył właśnie w to święto. Bóg przygotował jednak o wiele większe wybawienie niż Jego lud się spodziewał. Nie miało charakteru politycznego ani militarnego, nie dotyczyło wyłącznie jednego narodu, ale wszystkich ludzi. Wybawienie z grzechu i śmierci. Podczas pierwszej Paschy Bóg wyzwolił swój lud, dokonując sądu na pierworodnych synach Egiptu. Przez to, że o wiele stuleci później ofiarował życie swego pierworodnego Syna, umożliwił zbawienie każdemu, kto je przyjmie.