Dz 1,3-11
Im też po swojej męce objawił się jako Żyjący i dał tego liczne dowody. Ukazywał się przez czterdzieści dni i mówił o Królestwie Boga. A podczas wspólnego posiłku polecił: Nie oddalajcie się z Jerozolimy, ale oczekujcie obietnicy Ojca, o której usłyszeliście ode Mnie. Jan chrzcił wodą, ale wy wkrótce zostaniecie ochrzczeni Duchem Świętym. Ci, którzy byli zgromadzeni, pytali Go: Panie, czy w tym czasie przywrócisz królestwo Izraelowi? Odpowiedział: Nie wasza to rzecz poznać dni i godziny, które Ojciec ustanowił swoją mocą, ale gdy Duch Święty zstąpi na was, weźmiecie Jego moc i będziecie Moimi świadkami w Jeruzalem i w całej Judei, w Samarii i aż po krańce ziemi. Kiedy to powiedział, a oni patrzyli, został uniesiony w górę i obłok zabrał Go sprzed ich oczu. Gdy wpatrywali się w niebo, jak On wstępował, stanęli przy nich dwaj mężczyźni w białych szatach i powiedzieli: Galilejczycy, dlaczego stoicie i wpatrujecie się w niebo? Ten Jezus, który został wzięty od was do nieba, tak przyjdzie, jak widzieliście Go wstępującego do nieba.
Dnes si připomínáme významný svátek, který de facto připadal na čtvrtek: svátek Nanebevstoupení Páně. U nás to není státní svátek, jako v některých jiných zemích s evangelickou minulostí, přesouváme toto téma na nejbližší neděli. Budí to dojem, jako by Nanebevstoupení bylo svátkem tak trochu vedlejším, méně důležitým než jiné. Nikoliv – texty Božího slova, které hovoří o Ježíšově odchodu z této země nám dosvědčují, že je to velmi důležitý mezník v dějinách spásy.
Čtyřicet dní po Velikonocích Ježíšovo vzkříšené a zjevované tělo mizí. Už jej nelze spatřit. Svátek nanebevstoupení patří k velikonočním událostem. I když nám se zdá, že Velikonoce už jsou sice dávno za námi, správně by nám měly Velikonoce právě v tuto dobu ještě stále doznívat. Stejně jako se čtyřicet dnů před Velikonocemi na tyto největší církevní svátky máme postem připravovat, tak po Velikonocích stejnou dobu v nás mají tyto významné události přetrvávat.
Je čtyřicet dnů dlouhá doba? Někdy možná ano, ale co je proti tomu čtyřicetileté putování pouští izraelského národa? Víme, že v Bibli mají čísla svou symboliku. Co asi znamená číslo čtyřicet? Lhůta čtyřiceti dnů souvisí s časem zkoušky. Je to čas pro zkoušku. Čtyřicet dnů je doba, za kterou se člověk prověří. Kdy se ukáže… Se lhůtou čtyřiceti dnů jakožto času zkoušky pak souvisí lhůta čtyřiceti let jako času zralosti a úplnosti zkoušky podstoupené.
Zajímavý je ohlas čtyřicítky i mimo oblast vysloveně náboženskou: Její význam jako zkušební lhůty se zřejmě odrazil i ve středověkém zvyku, že lodi, podezřelé z nákazy, musely čekat čtyřicet dnů blízko pobřeží, než směly do přístavu. Čtyřicítka se řekne francouzsky „quarantaine“, z toho pak vzniklo slovo karanténa. Samozřejmě že najdeme čtyřicítku i v jiných náboženských systémech.
Ale vraťme se zpět k naší čtyřicetidenní lhůtě vrcholící nanebevstoupením. O jakou zkoušku tedy jde v období Ježíšova zjevování mezi vzkříšením a nanebevstoupením? Možná jde o zkoušku víry samotných učedníků. Bez Pána a přece tak trochu s Pánem. Nebo jde o zkoušku odvahy – na začátku tohoto období byli přeci učedníci z velikonočních událostí vystrašení, zklamaní, zoufalí, povadlí, skleslí, smutní, schovaní – na konci je už jejich pohled nasměrovaný vzhůru, směrem do oblak. Strach, smutek a zoufalství střídá odhodlání…
Ježíšova poslední slova před tím, než zmizí jejich zraku, jsou: Budete mi svědky, dostanete k tomu sílu, dostanete Ducha svatého! Zkušenost učedníků se vzkříšeným, zjeveným Kristem byla tak silná, že se nedala udržet. Sami to znáte, něco prožijete a potřebujete to říct, podělit se o ten zážitek. Tak to bylo i s učedníky, ovšem aby toto svědectví nebylo nějak pokřivené, uhlazené a nebo naopak přehnané, přichází pomoc v podobě Ducha svatého. Oni už se nebáli, šli… Šli a mnoho z nich také skončilo mučednickou smrtí. Nevím proč, ale toto svědectví stále dráždí i dnes. A pro Krista se pořád umírá.
Nejdůležitější svědectví v Bibli je, že hrob je prázdný a ten, který umřel a zmizel z hrobu, znovu se ukázal. Vstal z mrtvých! Ukázal, že smrt je přemožena a Bůh zvítězil. To je to poslední a nejdůležitější Boží zjevení, že Bůh v Kristu ukázal svůj záměr s člověkem. Bůh ukázal jaký má záměr se svým stvořením. Ovšem problém bývá v tom, že ne každý tomu věří, protože člověk se od Boha vzdálil. Žije si po svém. Žije z toho, o co se sám zasadí. Věří jen sobě. Spoléhá se jen na své vlastní síly a schopnosti. Říká: Bůh tu není, není přece vidět. Ale já tu jsem a vidět jsem. Jsem viditelný a mohu se i zviditelnit. Takto člověk o sobě přemýšlí až někdy dojde i k tomu, že by se rád zvěčnil. Pronásleduje ho touha věčného mládí, aby se tak vytěsnili obavy ze stáří, bolesti a ztráty. To z čeho mají lidé největší strach je, že lidský život jednou zhasne a už nebude. A nebo druhý extrém, nemají z ničeho strach – nejsou bohabojní. Taková jsou celoživotní vyrovnávání každého jednotlivce.
Být Ježíšovým svědkem znamená, dodat k tomu všemu, takovémuto porozumění jednu velmi důležitou informaci – lidský život každého z nás sice velmi pravděpodobně zhasne, ale nezmizí. Ztratí se z dohledu, to ano. I Ježíš se ztratil z dohledu jako první ze vzkříšených. Oblak jej zastřel před zraky učedníků. Ale Ježíš nezmizel, nevyletěl nikam do luftu, jako raketa někde do vesmíru, na jinou galaxii. Boží svět, Boží panování bude pro nás vždycky tak trochu záhada. Nikdy tomu plně neporozumíme, neuchopíme a nevystihneme. Boží svět je jiný než ten náš, ale není nedostupný. Dá se mu přiblížit. O tom vydával svědectví pozemský Ježíš, který mluvil, že člověk má činit pokání, že má v lásce jednat s druhými lidmi a takto se přibližovat Bohu. A touto formou se s Bohem setkávat. To je jediná cesta k Bohu. Uvěřit svědectví prvních učedníků! Nakonec, každý z nás, kdo věří, je Kristovým svědkem. Každý z nás, kdo věří, v nějaké formě či podobě vydává svědectví o Kristu. Taková jaká je naše víra, taková je i naše svědecká výpověď.
V našem textu čteme, že apoštolové jakmile viděli že Ježíš vystoupil do nebe, vrátili se do Jeruzaléma „s velikou radostí“. Zdá se nám to poněkud divné. Obvykle, když jsme odděleni od svých blízkých, svých přátel nějakým definitivním rozloučením a zejména v důsledku smrti, máme v sobě přirozený smutek, protože už neuvidíme jejich tvář, neuslyšíme více jejich hlas, nebudeme se moci těšit z jejich sympatií, z jejich přítomnosti. Nicméně, evangelista zdůrazňuje hlubokou radost apoštolů. Jak je to možné? Právě proto, že pohledem víry chápou, že ačkoli je odňat jejich očím, zůstává Ježíš stále s nimi, neopouští je, a v Otcově slávě je jim oporou, vede je a přimlouvá se za ně. Ježíšovo nanebevstoupení nám dává poznat tuto tak útěšnou skutečnost našeho putování: v Kristu, pravém Bohu a pravém člověku, naše lidství vstoupilo k Bohu. On nám otevřel přístup; je jako horolezecký průvodce, který při výstupu na nějakou horu dosáhne vrcholu a přitahuje nás k sobě, vede nás k Bohu. Svěříme-li mu náš život, necháme-li se jím vést, máme jistotu, že jsme v bezpečných rukou, v rukou našeho Spasitele, našeho Přímluvce.
Autor knihy skutků, doktor Lukáš (byl totiž povoláním lékař) je autorem dvou knih v Novém zákoně. Z té první, z evangelia, jsme četli od oltáře. A Lukášovo evangelium končí příběhem nanebevstoupení Ježíše. Pak kniha Skutků začíná stejným příběhem. Je to docela zvláštní. Jako by Lukáš dělil dějiny na ty před nanebevstoupením a po nanebevstoupení. Před nanebevstoupením jde o příběh o Pánu Ježíši, zatímco po nanebevstoupení je to již příběh církve, a tedy příběh náš. V evangeliu Lukáš zmiňuje oblak, který vzal Ježíše z očí učedníkům, ti pak zůstávají rozjímat Krista vystupujícího k Bohu. Zasahují dva muži v bělostných šatech, kteří je vybízí aby nestáli a nehleděli k nebi, ale sytili svůj život a své svědectví jistotou, že se Ježíš vrátí právě tak, jak jej viděli odcházet do nebe. Právě pobídka plynoucí z rozjímání Ježíšovy vlády umožňuje, aby se nám od něho dostalo síly nést a dosvědčovat evangelium v každodenním životě: rozjímat a jednat, ora et labora. Obojí je nezbytné v našem životě křesťanů.
Sestry a bratři, nanebevstoupení neindikuje Ježíšovu absenci, ale říká nám, že je živý mezi námi novým způsobem; nenachází se už na nějakém konkrétním místě světa jako před nanebevstoupením. Nyní je součástí vlády Boží, přítomen v každém prostoru a času, nablízku každému z nás. V životě nikdy nejsme sami, máme tohoto advokáta, který nás očekává a který nás hájí. Ukřižovaný a zmrtvýchvstalý Pán nás vede a spolu s námi mnoho bratří a sester, kteří v tichosti a ve skrytu, ve svém rodinném a pracovním životě, ve svých problémech a těžkostech, v svých radostech a nadějích každodenně žijí víru a společně s námi přinášejí světu vládu Boží lásky ve vzkříšeném Kristu, který vystoupil do nebe a je naším Přímluvcem. Proto si dovolím dnešní kázání ukončit větou, kterou jsem vyčetl u Hanse Künga, významného teologa druhého vatikánského koncilu, římskokatolického kněze: „Velikonoce pochopili pouze ti, kteří nehledí vzhůru k nebi, nýbrž vycházejí do světa a vydávají svědectví pro Ježíše.“
Nejnovější komentáře