Czym możemy się pocieszać

1Te 4,13–18

Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme–li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte.

Sestry a bratři, každoročně na den 1. listopadu připadá svátek Všech svatých a 2. listopad patří Památce zesnulých. Tak to máme v kalendáři. V liturgických materiálech naší církve tyto dvě příležitosti jaksi splývají v jedno, což je škoda, protože každý ze svátků má trochu jiné důrazy a o každém z nich se zamýšlíme nad jinými biblickými texty. V našich českých kancionálech tak prakticky najdeme téma a texty pouze pro onen druhý listopadový den, jen označené jako 1. listopad. Jakožto člen liturgické komise to nechci připomínkovat, protože jsou důležitější věci, jen se vám snažím říci, že jsem při přípravě těchto bohoslužeb čerpal spíše z polských a německých materiálů, abychom měli obzor trochu rozšířený. První ze svátků je mi totiž bližší: zdůrazňuje, že všichni jsou pozváni do svatosti. Že jak Pán Bůh zdůrazňoval již svému izraelskému lidu, platí i o nás výzva: „Svatými buďte, jako Já jsem svatý“. Že smíme ukazovat na něj, svým životem. Tak aby tento příklad pak mohl inspirovat i ty generace, které přijdou po nás a lidí, jež se jednou nad našimi hroby pozastaví. (Mimochodem, podtrhuje to i apoštol Pavel krátce před našim dnešním úsekem, v 7. verši: „Bůh nás nepovolal k nečistotě, nýbrž k posvěcení.“) A hluboce zde cítím onu spojitost, jednotu církve pořád ještě putující s církvi zvítězilou v Božím království. Oproti tomu mám tak trochu dojem, že Památka zesnulých je jaksi více o lidské paměti, o kytkách a svíčkách na hřbitovech než o Božích zaslíbeních a věčnosti.

U nás v praxi toto umělé rozdělení stejného svátku do dvou různých nemá ani moc význam, protože bohoslužbu s tím spojenou máme v neděli a je to vyřešeno. A na hrobech jsme stejně byli již o státním svátku 28. října. Je však krásné, že si naše zesnulé můžeme připomínat v den oslavy vzkříšení Pána Ježíše Krista – takovým svátkem je každá neděle. Smutek a stesk po těch, s nimiž jsme se museli rozloučit, po rodičích, příbuzných, přátelích, je umenšován a tišen vírou, že toto naše rozloučení je jen nakrátko, a že tak jako vstal z mrtvých Pán Ježíš, vstanou z mrtvých i naši blízcí. Smrt je zlá, ale díky Pánu Ježíši již ztratila své bezedné zoufalství, svou definitivnost. Jak čteme v 1. listě Korintským: „Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!“ (1K 15,55-57) Nebo jak čteme o Pánu Ježíši v dopise Timoteovi: „On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.“ (2Tm 1,10)

Apoštol Pavel píše: „Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději.“ Někdo namítne, jak může apoštol Pavel psát o vědomosti či nevědomosti. Řecké slůvko nevědomost, „agnoein“, se zdá vztahovat na nevědomost intelektuální, a jak někdo může takhle pevně hovořit o vědomosti ve věcech života po smrti. Když někdo říká, že „ví“, tak na něj musím dávat obzvlášť pozor, protože může být nebezpečný. Obzvlášť když to vztahuje na oblast, kde spíše platí víra a kde ještě mnoho je pro nás zatím zahaleno do Božího tajemství. On to ví, my zatím tušíme. Víme jen to, co On lidem zjevil, a co máme zapsáno v jeho Slovu. Vlastně právě proto se ve Starém zákoně moc nepíše o tom, co je po smrti člověka, protože to až příliš měli rozpracované třebas zrovna v Egyptě. Toto patřilo ke „starému“ způsobu života v otroctví. Teď je nové, je tu svoboda, je tu Bůh, který nás vede a Jemu důvěřujeme, že nás dovede do cíle, protože nás miluje a je věrný svým Slovům. A to stačí. Pro Mojžíše a jeho lid je to postačující.

Na druhé straně, tak jak si nemůžu po čistě intelektuální stránce být jistý, co a jak bude po smrti, tak se rozumovému uvažování vymykají například otázky, zda mne má někdo rád. V tomhle smyslu nemůžeš vědět, jestli tě mají rádi tví rodiče, manželka, manžel, děti… Tomu můžeš „jen” věřit – nebo „až“ věřit. A zjišťujeme, že ono to není „jen”, neboť to člověk svým způsobem ví. A spousta dalších věcí v životě člověka – možná víc, než bychom tušili – je záležitostí takové víry. Jsme zatížení řecko-římským způsobem chápání mnohých věcí, kdežto pro hebrejce ono „vědět“ přesahuje jen intelektuální možnosti. Ostatně my již dnes také víme o emoční inteligenci.

Apoštol tedy píše, že nás nechce nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli. Doslova usnuli. A už by v podstatě nemusel pokračovat, neboť je logické, že když usnuli, tak se zas jednou probudí. Už to samotné slovo nás může naplnit nadějí. Ale Pavel ví, že velký zármutek – a smrt způsobuje velký zármutek – si vyžaduje velké povzbuzení. Proto pokračuje. Nechce, abychom se rmoutili jako ti, kdo neznají naději. Samozřejmě, že se rmoutíme. I pro věřícího člověka je smrt velmi bolestivá. Ovšem, jak již jsme si řekli na začátku, ve světle naděje na vzkříšení přestává být smrt fatální, osudovou, konečnou a nezvratnou záležitostí. Proto člověk, který zná naději vzkříšení, snáší ten zármutek lépe než člověk, který se domnívá, že smrt je totální konec. Já osobně si už ani neumím představit, že bych byl nevěřící. Každou chvíli umře někdo vzácný a blízký, když jdu po hřbitově třebas v Horní Suché, tak si uvědomuji, že jsem tak mnohé z těchto zesnulých znal, že jsem je navštěvoval, že byli vzácnými a statečnými lidmi, že mi byli blízcí. A to nemluvím o těch, kdo byli z naší rodiny. Vždycky mi naskakuje píseň: „Tak wielu bliskich mych na drugi przeszło brzeg, czekają na mnie tam, aż ziemski skończę bieg. Już uchylili drzwi, czekają także mnie…“ Neumím si představit, jak se nevěřící lidé dokáží vyrovnat se smrtí, a jak dokáží žít, když nevěří v nějaké pokračování… Vždyť každý člověk touží po věčném životě. Čteme o tom i v knize Kazatel: „On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti…“ (Kz 3,11) Ta touha je Božím darem. A Bůh nedává touhu, aniž by ji chtěl zároveň naplnit. Bůh dává vše dobré. Dobrou touhu, víru, naději, lásku, a naplnění toho všeho – věčný život.

Apoštol Pavel dále píše: „Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.“ Možná, že si na základě těchto slov děláme starosti o své blízké, neboť zemřeli jako nevěřící. Ale – na druhé straně: jak to víme? Jak víme, co prožívali v posledních chvílích svého života, když už byli takříkajíc Bohu tváří v tvář? Jak jsme si již řekli, každý člověk touží po věčnosti. A stejně tak každý člověk touží po Bohu. Někdo vědomě, jiný podvědomě. Ale touha po něčem, resp. po něčem či někom, co nebo kdo nás přesahuje, je vlastní všem lidem. Někdo má to štěstí, že během svého života uvěří v Boha, uvěří v Ježíše Krista. Ovšem jiní to štěstí nemají – z nejrůznějších důvodů. Buď že nikdy o Bohu a o Ježíši Kristu neslyšeli, nebo že o něm slyšeli mluvit takovým způsobem nebo od takových lidí, že v něj prostě uvěřit nemohli, důvodů může být více. Tak jako lidem doby Mojžíše postačilo ohledně budoucnosti po smrti to, že „Bůh ví“, tak já osobně si to vztahuji na možnost přijmout oběť Božího beránka Krista. To, že někdo žil „bez Boha na světě“ neznamená, že nebyl Bohem milován. Bůh ví – a dál zatím nemusíme jít a přemýšlet, jaké možnosti jej přijmout možná existují, a my o tom zatím nevíme…

I potem Paweł pisze coś, co jest niesamowicie fajne, jeśli chodzi o oczekiwanie przyjścia Pańskiego. Tak byśmy mieli patrzeć i my. Dla Pawła drugie przyjście Chrystusa było czymś tak blisko oczywistym, że napisał to, co czytamy w dzisiejszym tekście. My sobie wykupujemy miejsca na cmentarzach, planujemy gdzie nasze rodziny będą przychodziły, żeby sobie wnuczęta nie zabrudziły butów, żeby to było przy wybrukowanych alejkach… Nie mówię, że to źle. To inna optyka. Inny kąt patrzenia. Jako ludzie wierzący mielibyśmy jednak też pamiętać i liczyć się z tym, o czym pisze Paweł: „… my, którzy żyjemy i jesteśmy pozostawieni do przyjścia Pana, nie wyprzedzimy tych, którzy umarli, gdyż na wezwanie Boga, na głos archanioła i dźwięk trąby, sam Pan zstąpi z nieba i najpierw powstaną ci, którzy umarli w Chrystusie. Potem my, którzy pozostaniemy jeszcze przy życiu, razem z nimi zostaniemy porwani na obłokach, w powietrze, na spotkanie z Panem i odtąd już na zawsze będziemy z Panem”. To dla niego tak oczywiste, że Pan przyjdzie za chwilę, zaniedługo – że podaje taki właśnie scenariusz. I pisze przedtem: „Przyjmijcie to jako Słowo Pana”! Wow! Mamy tu jeden z nielicznych fragmentów, które mówią że objawienie Bożego Słowa nie zatrzymało się w Starym Testamencie. Przyjmijcie jako Słowo od Boga, że tak należy patrzeć, taką optykę stosować do wieczności i przyjścia Pańskiego. Tak być gotowym, choć bardziej niż o naszym ludzkim przygotowaniu mówią nam te słowa o ufności w to, że „Bóg wie”, że On wie kiedy przyjdzie, kiedy będzie mój koniec, ale ponieważ Mu wierzę, cieszę się na to, że spotkam się z Nim jak najprędzej.

Słowo od Boga brzmi: Tak patrzcie na swoje życie, jakby On miał przyjść za chwilę. I ja was zachęcam, by to była też nasza perspektywa, kiedy jeszcze będziemy stawali nad grobami naszych ukochanych – byśmy to mieli na względzie. Pan Bóg wie. Jeśli przyjdzie dziś czy jutro, będzie to tak, jak czytamy dziś z Biblii. Jeśli mnie dziś odwoła, a przyjdzie jutro – to będę wśród tych, których ciała „powstaną”. Tak czy inaczej mamy się tym pocieszać. Mamy się z tego radować, co Pan dla nas przygotował. Ten, który nas stworzył i uczynił na swój obraz i podobieństwo, choć myśmy ten obraz tak strasznie zdeformowali i w ten sposób z Boga uczynili potwora (to sobie uświadamiam, że zbyt często swoim życiem taką „zrůdę”, a nie Jego pokazuję) – On przyszedł, by to moje „znetvoření” wziąć na siebie i jako taki umarł na krzyżu. Jako grzesznik, od którego należy się odwrócić. Zwyciężył dla mnie nad grzechem i śmiercią. Moje imię może znaleźć się w księdze życia, jak o tym czytam w Objawieniu: „I płakałem bardzo, że nie znalazł się nikt godny otworzyć księgę ani do niej wejrzeć. A jeden ze starców rzecze do mnie: Nie płacz! Zwyciężył lew z pokolenia Judy, korzeń Dawidowy i może otworzyć księgę, i zerwać siedem jej pieczęci. (…) I zaśpiewali nową pieśń tej treści: Godzien jesteś wziąć księgę i zdjąć jej pieczęcie, ponieważ zostałeś zabity i odkupiłeś dla Boga krwią swoją ludzi z każdego plemienia i języka, i ludu, i narodu, i uczyniłeś z nich dla Boga naszego ród królewski i kapłanów” (Obj 5,5-9).

„Przeto pocieszajcie się nawzajem tymi słowy”.