Bez roušky

2M 34,29-35

Když pak Mojžíš sestupoval z hory Sínaje, měl při sestupu z hory desky svědectví v rukou. Mojžíš nevěděl, že mu od rozhovoru s Hospodinem září kůže na tváři. Když Áron a všichni Izraelci uviděli, jak Mojžíšovi září kůže na tváři, báli se k němu přistoupit. Ale Mojžíš je zavolal, i vrátili se k němu Áron a všichni předáci pospolitosti a Mojžíš k nim promluvil. Potom přistoupili všichni Izraelci a on jim přikázal všechno, o čem s ním Hospodin mluvil na hoře Sínaji. Když k nim Mojžíš přestal mluvit, dal si na tvář roušku. Kdykoli Mojžíš vstupoval před Hospodina, aby s ním mluvil, odkládal roušku, dokud nevyšel. Pak vycházel, aby k Izraelcům mluvil, co mu bylo přikázáno. Izraelci spatřili Mojžíšovu tvář a viděli, jak mu kůže na tváři září. Proto si Mojžíš dával na tvář roušku, pokud nešel mluvit s Hospodinem.

Máme zde před očima jeden z mála, anebo nevím, jestli ne jediný text, který hovoří o nošení roušek. Ty jsou nám v dnešní divné době dobře známy. A plně chápeme, proč si Mojžíš, když mluvil k lidu a předával mu Hospodinovo slovo, roušku sundával. Mnohokrát jsme to zažili zde na našich bohoslužbách, ještě když platilo, že farář během kázání musí mít také roušku. Ani ten, kdo mluví, sám sobě v roušce nerozumí, natož ti, kdo poslouchají.

Párkrát se mi stalo, že jsem někomu napsal na internetu: „Promiň, mám pocit, že jsme se dneska potkali, ale nevím, zda jsi to byl ty. Viděl jsem, žes i ty mne v roušce nepoznal…“ Pak byl překvapen i onen protějšek. A to naše roušky zakrývají mnohem méně než látka, kterou na tváři nosil Mojžíš! Proč ji nosil? Hle, malá záhada; můžeme se ji pokusit rozluštit…

Mojžíš vystoupil na horu, aby se setkal s Bohem. Pro všechny civilizace byla hora jakýmsi symbolem setkání nebe se zemí a země s nebem; ty z nás, kteří milují hory, to nepřekvapuje. Tehdy však došlo ke zvláštnímu setkání: tváří v tvář. Tedy ani ne zcela, protože na konci předchozí kapitoly čteme, že v přímém kontaktu s Boží svatosti by člověk nemohl zůstat naživu. Hospodin však Mojžíšovi říká: „Až půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mě zezadu…“ (2M 33,22.23). A pak tam máme popis teofanie, Božího zjevení. V povánočním období jsme hovořili o zjevení Boha člověku – proto nakonec to dnešní téma.

Bůh sestupuje v oblaku, to znamená, že není úplně vidět; jinak by to Mojžíš nepřežil – slyšíme zpěv andělů: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení a hřích…“ Mojžíš leží na zemi, protože před Bohem to jinak nejde. Bůh pak k němu promlouvá, dává mu slovo pro lid; předtím ho Mojžíš prosil o nasměrování, o vedení.

Vidíme zde, jak krásně a symbolicky je popsán onen okamžik, kdy se Boží slovo stává slovem pro člověka. A pokud má být v lidském slově, tedy v lidském kázání, něco zvláštního od Pána, pak příprava MUSÍ nějakým způsobem vypadat takhle. Musí existovat zvláštní časoprostor vyhrazený pro Pána, pro jeho setkání se mnou, a nesmí do toho vstoupit žádná „ovce ani koza,“ nic z naší pospolitosti; tam to tak v našem úseku máme napsáno. Bůh odpovídá na prosbu člověka o milost pro nás pro všechny. A co se stane potom? Když Mojžíš sestoupí k lidu, je na něm vidět, že se setkal s Bohem. Je v něm něco jiného, co v člověku po takových velkých chvílích zůstává, po setkání s něčím důležitým a velkým. A o to spíše po setkání s Nejdůležitějším a Největším… Apoštol Pavel, když se o této události zmiňuje ve 2. listu Korintským, píše (překládám doslova): „Ne že bychom my sami byli dost velcí, abychom to mohli přijmout, ale je to od Boha, který nás činí dost velkými, abychom mohli být služebníky jeho Nové smlouvy.“ (2K 3,5nn) Cítíme to, že? Naprostá lidská nehodnost a na druhé straně nesmírná milost Boha.

A co jsme četli? Mojžíš sestoupí dolů a jeho pleť, pokožka na jeho na obličeji celá září. Je zde použito hebrejské slovo qaran, což znamená „zářit“, „svítit“, „vyzařovat“, ale také „vystrkovat rohy“ (teda něco, co vychází z hlavy, z obličeje). Proto se tento úsek stal zdrojem jazykových nedorozumění v důsledku nesprávného překladu. Stačilo, aby překladatel použil druhý význam – a chyba byla na světě. Výsledkem byl překlad, že Mojžíšovi po setkání s Bohem narostly rohy. Omyl, jenž se opakuje i v umění; dokonce i Michelangelo na své slavné soše zobrazil Mojžíše s rohy.

V našem případě se samozřejmě jedná o první význam hebrejského qaran. Zářivá kůže je odrazem Hospodinovy slávy, ke které byl Mojžíš připuštěn. Symbolizuje tak přítomnost samotného Boha. Mojžíš si toho zpočátku nebyl vědom. Uvědomují jej o tom Izraelité, kteří se bojí přiblížit. Mojžíš nejprve přivolává Árona a vůdce obce, teprve pak přicházejí i ostatní. Mojžíš jim pak předává slova od Boha.

Setkání s Bohem, s jeho Slovem, nemůže na člověku nezanechat stopu. Slovo od Pána proměňuje. Z tohoto úryvku můžeme vyčíst ještě více: ačkoli člověk nemůže spatřit Boží slávu a svatost, Pán Bůh s nim může mluvit tváří v tvář. Jakým způsobem? Prostřednictvím svého Slova.

Nyní se však musíme podívat do Nového zákona, do již zmíněného 2. listu Korintským. Apoštol Pavel se na tento náš text dívá z hlediska víry v Krista. A říká: Toto bylo slovo Zákona. Ten však měl ukazovat na toho, jenž přijíti má, na Krista. Starý zákon člověku říkal, jaký má být. Co by měl dělat, jak by měl jednat, čím by se měl řídit. Existuje však někdo, kdo by byl schopen naplnit všechna přikázání? Apoštol na mnoha místech zdůrazňuje, že nikdo takový neexistuje. Tento božský záměr všem unikl. Proto sám Bůh přišel v lidském těle; Kristus, Boží Syn, byl jediný, kdo se s tímto cílem nikdy neminul, ale kdo na sebe vzal důsledky našeho hříchu neboli „bytí mimo“.

Služba Zákona, snaha být spravedlivý před Bohem na základě pravidel Zákona a skrze celý systém obětí, který z toho vyplýval, všechno to, co bylo pro Židy tak důležité a zásadní – to pomine, to má svůj konec. Stejně jako Zákon dosáhl svého konce, když přišlo evangelium: dobrá zpráva o Boží spáse v Kristu. A Pavel říká ještě něco zajímavého: tento odraz Boží spravedlnosti pro člověka, který vyplýval ze služby Zákona, byl také pomíjivý. Rychle podléhající zkáze. A proto si Mojžíš na tvář nasadil závoj, roušku. Zakrývá se to, co se nesluší ukazovat. V tomto případě se jednalo o onu „pomíjivost“, pomíjivost Božího odrazu v Zákoně. Neúčinnost našeho plnění požadavků zákona.

A dále čteme: „Až do dnešního dne zůstává onen závoj při čtení staré smlouvy a zůstává skryto, že je zrušen v Kristu. A tak až podnes, když se čte Mojžíš, leží na jejich srdci závoj. Avšak ‚když se obrátí k Pánu, je závoj odstraněn‘. Duch je tím Pánem, kde je Duch Páně, tam je svoboda. Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě – to vše mocí Ducha Páně.“ (2K 3,14-18) Služba Staré smlouvy měla svůj konec, svá omezení, spojená třebas s tím, že člověk je hříšný a nedokáže být takový, jaký by měl být. A přesto Zákon nějakým způsobem odrážel onen Boží obraz, jenž byl znetvořen hříchem. Ale nyní je tu Kristus. Nyní můžeme navázat kontakt s Bohem nikoli na základě naplnění požadavků Starého zákona, ale díky milosti projevené v Ježíši Kristu. On skrze Ducha svatého, který je tam, kde se dva nebo tři shromáždí, aby přemýšleli o jeho slově, působí na nás, abychom i my mohli vyzařovat jeho přítomnost, ne však už jen omezeně a pomíjivě, jako tomu bylo u Mojžíše. „Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně.“ Něco úžasného! To je pro nás, milovaní! Kéž bychom po tom toužili, aby po našem setkání s Bohem v jeho slově, byl On sám vidět na našem jednání a v našem životě!

Jenže ihned nato máme pasáž, kterou jsme četli na počátku. Tato záře, toto světlo je v nás jako v hliněné nádobě. Zkusme si to představit. Kdy bude tato záře viditelná? Nejvíce a nejlépe, když se džbán rozbije. Když se rozpadne. Pro mě je to jednoznačný obraz utrpení a kříže. Jako v Kristu. Bůh je nejviditelnější, když člověk dojde ke svému konci. Když mu už nic nezbývá. Když se spoléhá jen na Boha. „Máme tento poklad v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás.“ V rozhlase hovořil v pátek můj host o jisté metodě očišťování starých, zanesených ikon. Smíchal se olej s alkoholem, muselo se to nanést na obraz a zapálit. A pak rychle uhasit. A tak jste kousek po kousku vypalovali špínu z obrazu. Boží obraz v nás je pokryt hříchem a špínou. Někdy je to velmi silná vrstva. Ještě méně propustná než rouška. A jen taková zkouška ohněm může tento Boží obraz zpod všech těch vrstev znovu vynést. Ježíš přišel právě proto, aby na sebe vzal onen oheň utrpení, za nás, za mne i za tebe. Když to pochopíme, může nás toto setkání s Ním zanechat stejné, jako jsme byli předtím? Pouze skrze něj můžeme „tváří v tvář“ odrážet Boží přítomnost. Boží obraz. Kéž je v nás vidět!