Je mezi vámi…

L 17,20-30

Když se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: ‚Hle, je tu‘ nebo ‚je tam‘! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Svým učedníkům řekl: „Přijdou dny, kdy si budete toužebně přát, abyste spatřili aspoň jediný ze dnů Syna člověka, ale nespatříte. Řeknou vám: ‚Hle, tam je, hle, tu;‘ zůstaňte doma a nechoďte za nimi. Jako když se zableskne a rázem se osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni. Ale nejprve musí mnoho trpět a být zavržen od tohoto pokolení. Jako bylo za dnů Noeho, tak bude i za dnů Syna člověka: Jedli, pili, ženili se a vdávaly až do dne, kdy Noe vešel do korábu a přišla potopa a zahubila všechny. Stejně tak bylo za dnů Lotových: Jedli, pili, kupovali, prodávali, sázeli a stavěli; v ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, spustil se oheň a síra z nebe a zahubil všechny. Právě tak bude v den, kdy se zjeví Syn člověka.

Dnes by se u nás nikdo na království Boží neptal. Ale to je způsobeno tím, že žijeme v úplně jiných podmínkách a navíc některé záležitosti spíše jinak pojmenováváme. Představme si podobný rozhovor v současnosti, někde na náměstí v Havířově nebo v nějaké obchodní galerii – myslím si, že by sešlo na dnešní politiku a lidí by se ptali spíše na to, zda někdo nezmáčkne nějaké to červené tlačítko a nerozpoutá jadernou válku, aneb budeme debatovat o tom, jestli po zvolení Trumpa válka na Ukrajině rychleji skončí či nikoliv. Dnes myslíme a mluvíme spíše o konci světa než o Božím království. Všimněte si, že tam máme mnohem méně místa na naději. Židé mysleli na chvíli, kdy Pán Bůh nastolí období své vlády a shodí všechny zpupné mocné… To znamená, že to co dobré zvítězí, tedy dobré teprve začne. Když my myslíme na konec – tak… dobře už bylo?

Ale vždyť židům v tehdejším rozhovoru s Ježíšem také šlo o současnou politiku. Nacházeli se pod okupací, byli pronásledováni za veškeré projevy neposlušnosti režimu, když chtěli raději poslouchat Boží přikázání než plnit určité římské předpisy a nařízení. Myslím si, že byli skutečně dobře sečtělí v Písmu svatém a pamatovali si na to, jak Hospodin vedl svůj lid a učil ho svobody, samosprávy a hlavně zodpovědnosti. Svůj lid postupně vychovával, protože jen tak lze dosáhnout proměny lidského srdce, nitra, způsobu myšlení. Když chtěli mít krále a řídit se po způsobu okolních národů, dovolil se jim přesvědčit, že toto není optimální východisko, že každý člověk se stane zpupný a dutý když pocítí moc, protože moc vždycky korumpuje. Že by bylo lepší kdyby Jeho, Hospodina Boha měli na prvním místě, nikoliv svou vlastní touhu po tom stát se velkým… Ale teď? Teď je situace jiná, teď se ptají kdy skončí okupace. Přijde předpovězený proroky „někdo jako Syn člověka; dojde až k Věkovitému, přivedou ho k němu a bude mu dána vladařská moc, sláva a království, aby ho uctívali všichni lidé různých národností a jazyků; jeho vladařská moc bude věčná, nepomine, a jeho království nebude zničeno“ (Dn 7,13.14)? Tak o tom psal třebas prorok Daniel.

Proto Ježíš ve své odpovědi používá jejich jazyk a terminologií. Varuje však před jakýmsi rozpracováváním jízdního řádu apokalyptických událostí a odpočítáváním dnů či hodin. Je něco jiného, čeho by si měli všimnout. Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium (Mt 11,5). Dny jsou sice poslední ale nežijte pouhým pozorováním znamení doby, nýbrž si všimněte toho, který je vedle vás. A upozorňuje, že den či hodinu nikdo nezná; že se příchod Božího království nedá prozkoumat jako laboratorní myš. Nesepíšeme pořadník. Koneckonců možná z toho plyne dobrá zpráva, že Pán Bůh jedná úplně svobodně, nespoutaně a nezávisle na lidských kalkulacích a výpočtech. I když je fakt, že různé katastrofy, válečné konflikty či humanitární krize nám mohou silněji připomínat potřebu obrácení Božímu příchodu vstříc… A je fakt, že tváří v tvář vlastní smrtelnosti má smysl žít každý den jako ten poslední, jako ten jediný darovaný. Ale výpočtům přesných termínů a souřadnic království Boží uniká.

Nedá se o něm říct: „Hle, je tu, nebo hle, je tam.“ Což může pěkně znervóznit, že nedostáváme přesnou instrukci a navigaci. Nemáme Boží království v hrsti. Nemáme v hrsti Boží plány, nemáme v ní Pána Boha. Ale na druhé straně nás to může i uklidnit, protože to znamená že toto království nikdo nikomu nevezme, nikdo ho nemůže obsadit, okupovat, ukrást. Lidé jsou sice schopni zkombinovat či blokovat jeden druhému cestu, obzvláště když jde o moc či peníze, ale nezničí království Boží samo o sobě. Každému pokusu o přivlastnění království Boží uniká.

Pán Ježíš začal své působení mezi lidmi zvěstováním, že se království Boží přiblížilo. A své učedníky učil prosbě, kterou církev téměř dvě tisíciletí opakuje stále znovu v jeho modlitbě: „Přijď království tvé!“ Ale to, co má přijít, podle našeho textu z Lukáše, už přišlo. „Království Boží je mezi vámi!“ Jsou tu opravdu dva důrazy, jeden na přítomnost, druhý na budoucnost. Je to proto, že jsou tu také dvě skupiny posluchačů, s nimiž Ježíš mluví o Božím království: farizeové a učedníci.

Farizeové očekávali Boží království, o němž Písmo tolikrát hovoří, jako událost, která bude provázena různými viditelnými úkazy v přírodě a změní politické poměry ve prospěch Izraele. Prorockou zvěst o vládě Hospodinově nad světem brali velice vážně. Ale nějak jim unikalo to nejdůležitější: že všechno začíná u změny lidského srdce, které je tvrdé a kamenné; že člověk musí být očištěn od svých hříchů, jak jsme o tom slyšeli z Ezechiele. Tady začíná Boží království, ne vnější změnou poměrů, ale vnitřní proměnou člověka, který dostane nové srdce a nového ducha. Ty, kteří mají svou představu Božího království, jež vyhlížejí jako světový přelom, vůbec nenapadne, že ten přelom už nastal. Boží království mají teď vedle sebe v tom, kterého se ptají. Farizeové zpravidla nerozpoznali nic hlubšího v Ježíšově přítomnosti, v jeho stolování s hříšníky, v ničem z toho, jak měnil životy lidí okolo sebe… Čekali na pohled bombastičtější, univerzálnější a slavnější dění. Nevšimli si, že dveře mesiášského věku se mezi nimi otevřely dokořán, a oni je míjejí a pokračují raději do slepé uličky. Není třeba zkoumat budoucnost, když je třeba vzít vážně přítomného Ježíše. Kde je On, který zvěstuje Boží slovo, tam je Boží království. Proto jim říká tu zvláštní větu: „Království Boží je mezi vámi!“ Pavel pak napíše: „Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!“ (2K 6,2 – heslo dne)

Tuhle základní pravdu učedníci, kteří uvěřili v Ježíše jako Mesiáše, tedy Božího krále, už znají: v něm přišlo Boží království. Není dosud všem viditelné, spíše je jako zaseté zrno, které roste a člověk ani neví, jak. Tak to slyšeli v mnoha podobenstvích od svého Pána. Ale z té nenápadnosti počátku roste ke svému naplnění, z ponížení (a tady slyšíme o utrpení Syna člověka) vyzrává k slávě. A pak Ježíš mluví o svém dni, o svém příchodu v budoucnosti, o zjevení Božího království všem lidem, kteří už je spatří zřetelně a jasně. Jako bychom četli Danielovo či kterékoliv jiné proroctví z Písma…

Když slyšíme ta slova pro sebe, pak jako varování před netrpělivostí, která se nás zmocňuje, když vidíme, jak to na světě vypadá. Jistě, v slovu evangelia a ve víře v Pána Ježíše je království Boží mezi námi. Prožíváme to zvlášť silně, když spolu – užijme slova písně – lámeme chléb na kolenou, tedy ve vnitřní pokoře a oddanosti Kristu. Ale z toho společenství se rozcházíme, po neděli přicházejí všední dny, kdy na nás dopadá lecjaká tíha, úzkost, strach a nejistota. Tolik bychom už toužili po těch dnech Syna člověka, po království Božím v plnosti, ale musíme čekat jako ti učedníci tenkrát. Čekat s vědomím, že není žádný náhradní Spasitel, je jen Ježíš Kristus sám. „Řeknou vám: Hle, tam je, hle tu; zůstaňte doma a nechoďte s nimi.“

Tak jako farizeové toužili po záchraně, ačkoliv Záchrance stál vedle nich a oni ho nepoznali, i dnešní člověk je na tom podobně. A Pán Ježíš upozorňuje i nás, že až přijde, nebude to jiné. Lidé budou si žít podle svého, zřejmě naplněni svými zájmy, starostmi i radostmi, jako v době Noe, kdy přišla potopa či v době Lotově, kdy zanikla Sodoma. Pán Ježíš nám to říká proto, abychom tím víc na něj čekali a nenechali se zmalomyslnět. Království Boží, jež je před námi, je zároveň v přítomném a zmrtvýchvstalém Pánu mezi námi. I kdybychom nic neviděli, něco velikého se děje všude, kde je zvěstováno slovo evangelia o spáse v Ježíši Kristu, který skutečně ze srdcí kamenných děla srdce citlivá na Boží slovo. On sám to řekl: „S královstvím Božím je to tak, jako když člověk zaseje semeno do země; ať spí či bdí, v noci i ve dne, semeno vzchází a roste, on ani neví jak.“

Tím, kdo nám předává různé důležité instrukce k přípravám na Kristův definitivní příchod, je třebas apoštol Pavel. Říká nám v tomto kontextu: Bděme, buďme střízliví, oblečme si víru a lásku jako pancíř a naději na spásu jako přilbu… A dále píše, abychom se navzájem povzbuzovali a budovali jeden druhého. Nevěřím tedy především kvůli sobě samotnému. Nevěřím hlavně proto, abych já to měl u Boha dobré. Abych měl u něj jenom své vlastní vyhřáté místo. Má víra má smysl tehdy, když pozvedává druhého před Boží tvář, když dodává sílu slabému, když doplňuje to, co druhému chybí v jeho nedostatečnosti, když zprostředkuje Boží slovo tomu, kdo dosud nebyl schopen naslouchat, když prosvětluje život ponořenému v temnotě, když rozhýbá ochromeného okolnostmi a tak dál.

„Vždyť království Boží je mezi vámi,“ říká Ježíš. Je mezi mnou a tím druhým. Je mezi tebou a tím druhým. Není jen pro jednoho či pro druhého z nás. Je uprostřed nás.