Tento týden budeme sázet srpnové číslo časopisu Přítel-Przyjaciel. Jako pozvání k začtení se do jeho řádků si dovolím zveřejnit článek dr. Marka Říčana, který v novém čísle mimo jiné najdete. Jedná se o další příspěvek k diskusi o svátosti křtu svatého. Vřele doporučuji!
Vycházím z polského překladu, publikovaného r. 2019 (vyd. Amor veritatis) pod názvem Komentarz do Nowego Testamentu.
1) Komentář vkládá do významu tří míst Skutků apoštolských (16,15.31; 11,14) myšlenku, kterou neobsahují: že u křtů celých domácností nebyla nemluvňata, a pokud ano, nebyla pokřtěna.
U komentáře k 16,15, kde jde o křest Lydiiny domácnosti, najdete odkaz na vysvětlení verše 11,14, který se týká křtu Kornéliovy domácnosti (Sk 10). Autor podotýká, že pokřtěni byli ti, které měl Kornélius na starosti, podléhali mu a byli s to pochopit evangelium a uvěřit v ně „vyjma nemluvňat“ („wyłączając niemowlęta“, s. 396). Tento princip vztahuje i na situaci křtu žalářníka ve Filipech a členů jeho domácnosti v 16,31. Dodává, že mezi jeho příjemce „nejsou započítána novorozeňata“ („nie wlicza się w to noworodków, s. 409). I tady se předpokládá, že pokřtěni byli jen ti chápající. Má to platit rovněž v případě křtu Lydiiných lidí.
Problém je, že v žádném z oněch oddílů nečteme, že by na místě malé děti nebyly a/nebo, že jim nebylo umožněno zúčastnit se křestního aktu. Tu myšlenku do nich vkládá komentátor. Ovšem jen v případě Božího zásahu v Kornéliově domě se zdá, že na místě byli jen dospělí (10,44-48; 11,15-16), protože je řeč o tom, že posluchači, kteří byli pokřtěni Duchem svatým a pak vodou, předtím „slyšeli“ Petrovu promluvu. Na druhé straně nelze vyloučit, že někteří z nich přišli s dětmi a že k tomu „uvěření“ a křtu Duchem byly přiřazeny, protože „spadaly“ pod své rodiče. Je třeba připomínat příklady z Bible, kdy Bůh působí na děti a vyžaduje jejich přítomnost na některých shromážděních (Ezd 10,1; Ne 12,43; Jo 2,16), anebo kdy svou vírou reagovaly na svaté Boží podněty (L 1,41-44; Mt 21,6)? Apoštol parafrázuje andělovo sdělení Kornéliovi ohledně své návštěvy u setníka (11,14): „On tobě mluviti bude slova, skrze něž budeš spasen ty i všecken tvůj dům.“ Myslíte, že Petr mínil, že spása jeho dětem odepřena nebude, ale její znamení, čili křest, ano? Jistě: nečteme, zda hovořily ve vytržení a jak to apoštol posuzoval; nehovoří o nich, a tak ani jejich účast na celém tom Božím zázraku nezpochybňuje; ale když zmiňuje „tvůj dům“, počítá s nimi. Jiná místa vypovídají o „porozumění a obrácení výlučně dospělých“ mnohém méně. U křtu Lydiiny domácnosti se hovoří jen o obrácení její vedoucí představitelky, jen o ní se píše, že jí „Pán otevřel srdce“. Pokřtěni však byli všichni, všichni členové její domácnosti. Zde je zjevné to „zastřešení“ ostatních autoritou domu, nevypisuje se po jednotlivcích, kdo poslouchal, rozuměl, uvěřil a byl pokřtěn. Totéž schéma figuruje i v 16,31: obrácení „šéfa rodiny“ znamená její spásu. Také si všimněme, že se ve verších 31-34 třikrát vyskytuje slovo „všichni“ a pak „celá rodina“: nikdo není odsunut stranou. (Joachim Jeremias podotýká, že když se u křtu domácnosti píše „celá“, nebo „všichni“, znamená to, že ani jeden její člen nebyl z tohoto dění vyloučen. A jestliže je nejvýš pochybné, že k domácnosti Kornélia, žalářníka ve Filipech, Lýdie a dalších patřila větší skupina otroků, je nasnadě předpokládat, že se slova „celá“ nebo „všichni“ vztahují na děti, které k dané domácnosti patřily a byly součástí užšího smyslu pojmu „domácnost“. Otroci byli chápáni v rámci jejího širšího pojetí, navíc i oni mohli mít děti; srov. Die Kindertaufe in den vier Jahrhunderten, 1958, s. 24; TÝŽ. The Origins of Infant Baptism, 2004 (pův. 1962), s. 12-13.
Problém je, že John MacArthur tyto věci jako odborník ví.
Zopakujme: MacArthur jedná nesprávně, když ve svém komentáři vkládá do významu tří biblických textů myšlenku, že na místě nebyly přítomny maličké děti, a pokud ano, nebyly pokřtěny, jen dospělí. Je také pochybné vkládat do smyslu textu představu, že „uvěřit“ se týkalo jen dospělého jednotlivce a že k němu nebyly přiřazovány jeho děti. To je myšlení dnešní individualistické doby, vkládané do Bible, bibližel. Jeremias naopak dokládá, že Bible chápe jednotlivce jako „korporativní osobnost“, z hlediska rodinné solidarity (Die Kindertaufe, s. 26). Nezůstaniž proto v této souvislosti zamlčeno, že v řeckém originále, ve slovenském evangelickém, v Lutherově a Segondově (francouzském) překladu v Sk 16, 34 stojí, že žalářník se veselil se vším domem svým, že „uvěřil“ Bohu, on, žalářník.
Přiměřenější komentář k Sk 16,15 najdeme v Lutheran Study Bible (Saint Louis 2009, s. 1869): „Křest je poskytnut okamžitě a udělen celé domácnosti spolu s tou, která byla její hlavou. Domácnost znamená děti a služebnictvo.“ Tyto biblické texty z knihy Skutků nahrávají spíš „zastřešení autoritou“ než „prověřování“ a „selekci“ jednotlivců. A pokud jde o nutnost logického pochopení evangelia, Oscar Cullmann konstatuje, že ač Nový zákon píše o osobách, které uvěřily jako dospělé a pak byly pokřtěny, nikde nečteme, že toto logické pochopení je základem toho, co se ve křtu děje, a tím je začlenění do těla Kristova (1K 12,13; G 3,27-28); toto začlenění se na nich doopravdy uskutečňuje, nejsou o něm jen informovány (Baptism in the New Testament, 1958, s. 31). Dodejme, že autor Skutků apoštolských, Lukáš, ač Řek, byl dobře obeznámen s židovským myšlením a v souladu s ním se vyjadřoval i o duchovním dění ve zmíněných domácnostech.
2) J. MacArthur se ve svém komentáři k Tt 3,5, 1P 3,21 a Sk 22,16 vyhýbá zřetelně zformulované myšlence, že křest přináší znovuzrození, spasení a odpuštění hříchů, a/nebo ji vyloženě popírá.
V komentáři k Tt 3,5 obchází jasnou myšlenku v tomto verši obsaženou, že křest, čili „koupel znovuzrození“ nebo „obmytí druhého narození“, působí znovuzrození. Odkazuje k Ef 5,26-27; Jk 1,18 a 1P 1,23. V Ef 5,26 se o koupeli (řec. „lutros“, čti „lytros“) píše stejně jako v Tt 3,5, ale ne o koupeli znovuzrození. (I když… Je mezi znovuzrozením ve křtu a očištěním hříchů v něm nějaký rozdíl?) Navíc komentátor nevysvětluje, jak tato koupel, „křest vody“, v Ef 5,26 očišťuje, ani se o ní nezmiňuje, byť Ef 5,26 hovoří o Božím slově, které je v souvislosti s aktem a mocí očistění zmíněno spolu s „křtem vody“, ba až za ním, křest má přednost. Ve dvou dalších uváděných pasážích není o křtu ani zmínka.
Vraťme se k Tt 3,5: svým způsobem je divné, že se americký vykladač jako znalec, novozákonník, řečtinář, nepokusil vysvětlit, co je „koupel znovuzrození“, právě onen „zrovuzrodivý“ aspekt koupele, křtu, který v Ef 5,26-27 nefiguruje.
Milí čtenáři, nyní se podívejte do Bible sami: „spasil nás skrze obmytí druhého narození“ (kralický překlad), „zbawił nas przez kąpiel odrodzenia“ (varšavský překlad). Cožpak není i nezběhlému čtenáři zřejmé, že to obmytí je nástrojem působícím znovuzrození? Co s tím? Není to (pro některé) skandál, že Bible přičítá křtu spasitelnou moc? Ale je to tam. Jak to, že pouze nezdůrazňuje, že člověk se musí pro Krista vědomě rozhodnout a že to je jediná cesta spásy? Jak to, že i křest? A tak jasně! Nesnižujeme váhu rozhodnutí, ale jak to, že (i) křest, „obřad“?! Jak to, že v Tt 3,5 není zmíněno to osobní a vědomé rozhodnutí věřícího?
Teď ještě 1P 3,21. MacArthur ve svém komentáři k tomuto verši píše, že pobyt Noemovy rodiny v arše je jako záchrana skrze Pána Ježíše. V souvislosti s odmítnutím myšlenky tělesného očištění pokračuje, že zde nejde o křest vodou, protože posádka archy se s ní do styku nedostala, ale o symbolické ponoření do společenství s Ježíšem, to zachraňuje podobně jako dříve archa.
Nikdo nezpochybňuje spásnou moc Pána Ježíše, ale jde o obsah daného verše. V něm výslovně čteme, že křest zachraňuje: „to“ (archa) „je přeodbraz křtu, který nyní zachraňuje vás“. Co kolem toho chceme namluvit? Zde není správné umlčet nebo zkreslit, přeznačit jeho obsahové sdělení obecnější, byť možná zbožnější, myšlenkou. Prostě archa jako nástroj záchrany je přirovnána ke křtu jako k nástroji záchrany, ne ke Kristu. Její osazenstvo se do styku s vodou možná nedostalo, ale apoštolu Petrovi o tento motiv zjevně nejde, jde mu o něco jiného než J. MacArthurovi: o přirovnání archy ke křtu. Podívejte se do Bible sami. To, že nejde o tělesné obmytí, neznamená, že apoštol Petr zde popírá spasitelnou roli křtu – J. MacArthur totiž chápe myšlenku popření tělesného obmytí jako popření spasitelné role křtu a odsouvá na bok i myšlenku křtu jako takového. Jenže apoštol o křtu hovoří. A křesťané se přece nekřtili kvůli tělesné hygieně! Podívejme se na ten verš přímo. Popření obmytí tělesné špíny naopak podtrhuje spasitelný, duchovní smysl křtu, ale také již jeho roli jako slova s určitým významem (obmytí), které je součástí této věty v 1P 3,21; a ne že popření obmytí tělesné špíny odkazuje k duchovnímu společenství s Ježíšem s cílem obejít motiv křtu a jeho spasitelné moci. Je pravdou, že křest je zde spojen s prosbou o dobré svědomí. Člověk připojuje ke křtu svou víru, své pokání. Nebudeme teď definovat, co při křtu činí Bůh a co člověk, na kolik člověk na milost křtu jen reaguje. Ale faktem je, že J. MacArthur motiv křtu jako záchrany ve výkladu tohoto verše opomíjí, vše převádí do obecnější duchovní roviny.
V Sk 22,16 apoštol Pavel sděluje, co mu řekl Ananiáš v souvislosti s jeho obrácením: „Vstana, pokřti se a obmej hříchy své, vzývaje jméno Páně.“ (To je přesný překlad.) J. MacArthur upozorňuje, že z hlediska gramatiky má věta „vzývaje jméno Páně“ stát před oněmi dvěma příkazy: obmytí hříchů je tedy spojeno se vzýváním Páně, díky kterému jsou člověku odpuštěny hříchy (srov. Ř 10,9), ne na základě křtu (424). Když si však ten verš přečteme pozorně, zdá se logické, že Pavel smyl své hříchy právě tím křtem, který je ponořením do Krista, ať už té vody při tom bylo jakékoli množství. Smytí hříchů se nám logicky pojí se křtem i vzhledem k obecnému významu křtu, kde dochází k použití vody, k nějakému „obmytí“, „koupeli“. Když si ten verš procházíme, vnímáme tu logickou návaznost jednotlivých kroků: „vstaň, pokřti se, obmyj své hříchy.“ A logickým důsledkem křtu je pak obmytí od hříchů. Vždyť je tam i sloveso „obmýt“ („apoluó“, čti „apolyó“), nebo přesněji „apolumai“ (čti „apolymai“): nechat se zbavit hříchů. Důležité jsou ty dva rozkazovací způsoby, z nichž jasně vyplývá, co se mělo stát, co měl Pavel učinit. Domnívám se, že ony vystihují jádro té věty („pokřti se, obmyj své hříchy“), neboť mají určitý tvar, ony tvoří její významové těžiště, a ne přechodníky, které jsou tvaru neurčitého a také významově doprovázejí slovesa určitá, to těžiště. Nezpochybňujeme, že Pán odpouští hříchy tomu, kdo vzývá jeho jméno, ale v tomto verši je obmytí navázáno na křest a vzývání Pána Ježíše. Je zajímavé, že ekumenický překlad skutečně přesouvá „vzývání“ téměř na začátek, ale celý verš vyznívá skoro zcela opačně, než jak jej chápe J. MacArthur: „Vstaň, vzývej jeho jméno a dej se pokřtít, abys byl obmyt ze svých hříchů.“ Křest je v tomto překladu znovu úzce spojen se smytím hříchů. Tato souvislost je zjevná v některých překladech asi z toho důvodu, že zkrátka figuruje v samotném textu, a tak v nich zůstává přechodník „vzývaje jméno Páně“ anebo jiná podoba těchto slov (v rozkazovacím způsobu) na jeho konci jako v originále: v polském varšavském, slovenském evangelickém, francouzském ekumenickém, překladu Maďarské biblické společnosti. Každopádně Sk 22,16 vůbec nenaznačuje, že křest není nástrojem očištění od hříchů. J. MacArthur to však tvrdí (424), zcela v protikladu k jeho znění. Jak tento postup pojmenovat?! Následně se odvolává na své vysvětlení Sk 2,38. Tam apoštol Petr přímo nabádá: „Obraťte se a každý ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů.“ Americký vykladač tvrdí, že toto odpuštění je důsledkem pokání, vědomého rozhodnutí ke změně smýšlení, a ne křtu (379). Zde komentátor odkazuje ke svému výkladu 1P 3,21. Ten jsme už probírali. Křest chápe jako důsledek odpuštění, jako akt poslušnosti obrátivšího se člověka; křtu se začalo říkat spasení, neboť když byl někdo pokřtěn na odpuštění hříchů, chápalo se to tak, že je spasen (379). Komentátor zde čtenáře odkazuje na svou interpretaci Ef 4,5, v níž tvrdí, že křest doprovází skutečnost spásy, ale je veřejným vyznáním víry. Míní tím, že křest spásu nepřináší.
K Sk 2,38 skromně podotkněme, že křest zde stojí v příliš bezprostřední blízkosti odpuštění hříchů, ať z hlediska gramatiky (jeho postavení ve větě, v řečtině je spojka „eis“ znamenající „za účelem“ nebo „na“) či z hlediska logiky, kdy křest znamená obmytí. Navíc, a to je ještě významnější, ten křest se má uskutečnit ve jménu (nebo ve jméno) Ježíše Krista, který to odpuštění přinesl, zajistil, vybojoval – a křest je přeci spojen s Kristem, jeho smrtí. Můžeme si položit kritickou otázku: Proč by měl člověk ještě přijmout křest, který navíc evokuje představu obmytí hříchů, je spojen s Kristem jako jeho Dárcem a který je podle onoho verše jeho generátorem, když už nastalo skrze Boží akt odpuštění reagující na pokání daného člověka (a když křest podle MacArthura žádný duchovně očistný smysl nemá). Za druhé ze Sk 2,38 nijak neplyne, že křest není zdrojem odpuštění. Taková záporná myšlenka se v tom verši nenachází. Do jeho významu ji vkládá autor komentáře (379). Ještě jasněji: Znamená myšlenka „ať přijme křest na odpuštění hříchů“, že křest není zdrojem odpuštění? Anebo spíše, že je? Vím, že se ptám neskutečně primitivně, ale nutí mě k tomu MacArthurovy vývody. A kde je vlastně psáno, že křest je (jen) aktem poslušnosti obráceného věřícího, a nikoliv Božím aktem odpuštění?
Z metodického hlediska je divné a pro čtenáře dost matoucí, že J. MacArthur přehazuje kýžené vysvětlení některých pasáží (zčásti) na jiná místa. Vždyť v každé z nich může být ono obmytí hříchů představeno v trochu jiném světle daného verše, jeho specifického významu a kontextu. O kolik by jeho komentář zbytněl, kdyby na třech místech dodal dvě tři věty?
V rámci zopakování je třeba pouze odkázat k bodu 2 a dodat, že J. MacArthur navíc vkládá do (významu) dvou novozákonních veršů (Sk 22, 16; 1P 3,21) myšlenku, že křest odpuštění hříchů nepřináší a nepůsobí, byť se v nich tato představa nenachází a tyto úseky naopak hovoří (spíše) ve prospěch jejího opaku. Autor zkrátka mermomocí hájí baptistický racionalismus, individualismus, spiritualismus a odpor k obřadům jako prostředkům spásy. Vkládá tyto ideje do biblických textů a jejich významu! Jak jeho postup vyhodnotit eticky?
Proč, proč apoštolové tolikrát „montují“ křest do vět, kde je řeč o smytí hříchů, spáse, znovuzrození? Asi proto, že s nimi úzce souvisí. A jak asi? Asi tak, že tyto hodnoty a skutečnosti přináší. Copak to není z 1P 3,21, Tt 3,5 a dalších pasáží vůčihledné? Křest v nich figuruje dosti samostatně, jako určitý mechanismus či „zařízení“, pokud jde o jeho spojitost s udílením spásy a očištěním od hříchů, ne vždy v bezprostředním spojení s vírou křtěnce. Ta určitá samostatnost křtu a jeho účinnosti je možná zvláštní a každopádně zjevná. Nepíše se o ní proto, že za křtem a jeho působností stojí Bůh a křest je jeho nástrojem? U spásy je důležitější Bůh než člověk. Jen Bůh má spásu. A křest je prostředkem jejího udílení, Božího konání. Tak to zní v těch verších. Je víra bez spásy k ničemu? My třeba můžeme věřit, ale spása záleží na Bohu a na tom, co pro její realizaci podnikl. Co kdybychom věřili v Boha, ale On by dílo záchrany v Pánu Ježíši Kristu „nezorganizoval“? Dále pak proč je psáno „kdo uvěří a přijme křest, bude spasen“? Proč tam není „kdo uvěří, bude spasen“? Křest je (asi) vkladem z Boží strany, aby člověk mohl být spasen, tím nástrojem spásy, něco jako tunel u magnetické rezonance: ve křtu se člověk bytostně podřizuje spasitelnému dění v Kristu, jeho smrti a vzkříšení, projíždí „tunelem“ těchto Kristových činů, Kristus jej v jeho křtu činí svým vlastnictvím, zatímco křtěnec se s nimi ztotožňuje. A víra je vkladem a nástrojem na straně člověka. Byť i ona je darem Božím. Ale co je vlastně naše víra? Prázdné srdce a ruce vztažené k Bohu; víra znamená přijmout Boží milost.
Myslíte, že když apoštolové ve svých dopisech psali o křtu, že se přitom obraceli na jejich čtenáře jako na osoby jednotlivé, nebo „korporativní“?
Marek Říčan, pastor
P. S. Podíval jsem se na Tt 3,5 do překladu Bible 21. Je divný: „Spasil nás – ne pro naše spravedlivé skutky, ale pro své milosrdenství. Poskytl nám koupel znovuzrození a obnovení Ducha svatého.“ Vytvořením nové věty a vypuštěním předložky „skrze“ („dia“), překladatel zrušil myšlenku zprostředkujícího rázu křtu při znovuzrození a udělení spásy a slova „spasil nás“ od křtu oddálil: umístil je na začátek a též od nich odsunul slova o milosrdenství, takže jádro celého sdělení úplně rozházel. V originále a například v kralické verzi stojí slova „spasil nás“ uprostřed a za nimi hned „ze svého milosrdenství skrze obmytí druhého narození …“. Máme se domnívat, že překladatel do textu všroubovává baptistickou teologii? Zde už nejde o komentář, ale o Bibli. (Je překladatel B 21 MacArthurovým žákem?)
Nejnovější komentáře