Menu
Vyhledávání
Kalendář
<<  Červen  >>
PoÚtStČtSoNe
     1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
Fotogalerie

Dějiny

Historické kořeny a vznik Slezské diakonie

Činnost Slezské diakonie navazuje na bohaté tradice služeb poskytovaných lidem s postižením, nemocným, starším a jinak potřebným. Se změnou společensko-politických podmínek na podzim roku 1989 znovu ožilo v církvích uchované přesvědčení, že křesťanská láska se má projevit konkrétními činy a službou. Proto se v evangelické církvi na Slezsku začalo uvažovat o možnostech obnovení diakonické práce. Vznikla tak samostatná diakonická organizace – Slezská diakonie.


Slezská diakonie v ČR nabízí své služby na úseku sociálně zdravotním a pedagogickém od roku 1990, kdy byla založena Slezskou církví evangelickou augsburského vyznání v ČR. V počátečním období existovala jako občanské sdružení, od roku 1996 jako právní subjekt (příspěvková organizace). Od samého počátku činnost Slezské diakonie úzce navazovala na bohaté tradice služeb poskytovaných lidem nemocným a starším. Od nejranějšího období byla tato činnost úzce spjata s křesťanstvím. Slovo „diakonie“ je slovem historickým, řeckého původu. Znamená spojení služeb, a to zvěstování slova Božího s prací společensko-sociální a charitativní.

Již v nejstarším dochovaném dokumentu, který hovoří o vzniku církve a napsal ho lékař Lukáš v biblické knize Skutků svatých apoštolů, je výrazně zdůrazněn cit soudržnosti křesťanské. Jedná se o poskytnutí člověkovi nezbytně důležitých hmotných, a zároveň duchovních potřeb. Obecně vzato pravidlo pomáhat lidem, kteří se ocitli v těžké životní situaci, se realizuje od XVI. století, kdy se formují evangelické sbory. Jejich hlavním posláním bylo navázat na hodnoty a biblický model z prvních století našeho letopočtu. Příkladem zde může být činnost samého wittenbergského reformátora doktora Martina Luthera, jehož dům byl vždy otevřen pro mnohé studenty z nejchudších rodin. Dostávalo se jim zde všestranné pomoci, a to od těch nejběžnějších lidských potřeb. Mnohokrát na nezbytnost takové služby kostela a věřících poukazuje i sám Luther ve svých písmech.

Oblast Těšínského Slezska vzala na vědomí reformace velmi rychle; a to ještě za Lutherova života. Do roku 1549 bylo již skoro celé Těšínsko evangelické. Velkou zásluhu na tom měl kníže z rodu Piastovců, Václav Adam (vládl v letech 1545 – 1579), který poddaným svého knížectví v roce 1578 dal výsadu – první ústavu, která upravovala podmínky právně – církevní tzv. „Církevní řád“. Tento řád rozšířila v dubnu 1584 kněžna Kateřina Sidonie. Zvláště v druhém dokumentu můžeme dohledat první zmínky o činnosti diakonie. Organizace klade důraz zejména na dobročinnou činnost a organizování péče pro nejchudší a lidi, kteří se ocitli v těžkých životních situacích.

Obdobné formy práce byly prováděny v období formování evangelického společenství po roce 1709. Tehdy, na základě tzv. exekučního recesu do Altranstädtské konvence byla těšínským evangelíkům povolena stavba „kostela milosti“ za městskými hradbami. Souběžně též začala svoji činnost v Těšíně evangelická škola, ve které novými metodami začali učit mladí a schopní učitelé, kteří získali vzdělání ve střediscích v Halle. Výsledkem spolupráce pastorů a pedagogů byla praktická péče o slezský lid, jeho dennodenní potřeby a provádění osvěty, jejíž úroveň se stále zvyšovala a zkvalitňovala.

Nejvíce se o to zasloužili učitelé S. Jerichovius a J. Sarganek, z řad pastorů je nutné jmenovat J. A Steinmetze, J. Muthmanna a S. Z. Sassadiuse. O tom, jak skvělé a velmi důležité bylo jimi konané dílo, vzpomíná ve svých „Pamětech“ sám farář Muthmann. „Díky té práci zanedbaný a opomíjený slezský lid byl povzbuzen, aby se učil číst. Nosil jsem duším, které chtěly číst, užitečné knihy. I třicátníci, čtyřicátníci a padesátníci se učili abecedu, aby se rychle naučili číst. Na vesnicích, ve kterých nikdo dříve neuměl číst, rychle vzrůstal počet lidí, kteří uměli číst a psát.“ Použití nejnovějších poznatků z pedagogiky se odrazilo ve školních programech, které byly rozšířeny o nové vyučovací předměty. Vyučovalo se jazykům: latinskému, řeckému, hebrejskému, německému, polskému, českému, francouzskému. Dále žáci získávali vědomosti z filozofie, matematiky, dějepisu, fyziky, zeměpisu, etiky, rétoriky, poetiky a muziky. Kromě vyučování těchto předmětů byly na žáky kladeny velké nároky, které vedly k rovnoměrnému rozvoji jejich duchovní a citové úrovně. Díky konrektorovi Jiřímu Sargankovi byla škola ještě blíž k nemajetnému vesnickému lidu – žáci z nemajetných rodin mohli být umístěni ve školním internátě a tudíž měli blíže ke vzdělání.

Další formy služeb a poskytování pomoci se objevují po roce 1781, kdy vešel v platnost Toleranční patent. Zmínky nacházíme v takových dokumentech, jak např. Kielská generální instrukce z roku 1782, která po vzoru instituce z I. a II. století staví na roveň úřad diakona jako rovnoprávný s úřadem presbytera. Teprve po vyhlášení tzv. Protestantského patentu z roku 1861 vznikají na území Těšínského Slezska v církvi evangelické vhodné podmínky pro organizování školství a služeb pro lidí, kteří se ocitli v těžkých životních situacích.

V tomto místě je třeba poznamenat, že pod pojmem Těšínské Slezsko se rozumí historické území Těšínského knížectví nebo pozdější Těšínské Komory, která byla nedílnou administrativní součástí Rakousko-uherské monarchie. Z obecných popisů je zřejmé, že toto území vytyčují obce, např.: Ostrava, Bohumín, Strumień, Czechowice, Dziedzice, Bielsko, Bystra, Brenna, Koniaków, Jaworzynka, Mosty u Jablunkova, Staré Hamry, Frýdek. Tímto územím protéká řeka Olše, která dnes v některých úsecích tvoří přirozenou hranici mezi Českou republikou a Polskou republikou. Hranice rozdělila Těšínské Slezsko na část československou a polskou rozhodnutím Rady velvyslanců z roku 1920.

Další část této kapitoly bude pojednávat o činnostech církve evangelické na území Těšínského Slezska jako celku, bez rozdílu na historicko-geografické rozdělení. Tak se vždy jevila charitativní činnost, která nebrala zřetel na národnostní otázku a někdy mnohokrát i na vyznání. Vždy se přizpůsobovala konkrétním společenských potřebám. Velmi důležité je to rovněž i dnes v činnosti Slezské diakonie, jejíž ekumenická činnost ve většině případů není úzce spjata s Těšínským Slezskem, ale s celým územím Moravskoslezského kraje. Týká se to i práce Eurodiakonie, jejíž činnost řídí Slezská diakonie.

Diakonická práce v evangelické církvi na Těšínském Slezsku

Ve sborech evangelických k raným organizovaným formám pomoci počítáme pomoc sirotkům, dětem bez rodičů. K nejstarším domům pro sirotky patří tzv. Dům sirotků v Ustroni (dnes Polská republika), který svou činnost rozvíjel v letech 1740 - 1787. Nebyl to dům milosrdenství, ale druh domu nápravného, tzv. polepšovny „malé educati“ – ve které se měly „špatně vychované“ děti navracet na víru katolickou (rekatolizace). Jednalo se hlavně o děti z manželství nábožensky smíšených nebo evangelických rodin, které nechtěly dobrovolně přejít na vyznání katolické. Snadno se domyslíme, že dům založil správce nemovitostí Těšínské komory a jezuitů. Děti ve většině případů byly odebrány rodinám násilím, často se pokoušely o útěk. Přes tyto neslavné začátky, v roce 1858, kdy nastaly pro evangelíky příznivé podmínky, evangelíci z Ustronie pod vedením faráře Jerzego Janika založili tzv. sirotčí fond, který umožňoval každým rokem asi 30 dětem poskytnout potraviny a oblečení. Po roce 1880 v pronajatých dvou místnostech bylo umístěno prvních 7 dětí. Byl vytvořen základ pro Evangelický dům sirotků. V roce 1887 organizace obdržela vlastní budovu, a v následujícím roce byla založena také opatrovna pro děti (jesle). Během času počet dětí z celého širokého okolí se pohyboval v rozmezí 35 až 45.

Krátce po vyhlášení Tolerančního patentu v roce 1861 založil v Bielsku pastor dr. Teodor Haase Evangelické sdružení žen a při něm opatrovnu pro děti ve věku 3-6 let, bez rozdílu vyznání. V krátkém čase nedílnou součástí opatrovny se stála evangelická mateřská škola. V roce 1872 vzniká Evangelický dům sirotků pro děvčata a v roce 1891 dům pro chlapce. V roce 1907 dům sirotků se přestěhoval do jiné budovy, ve které mohlo být umístěno až 30 dětí. O výchovu dětí se staraly tři řádové sestry a počet dětí se blížil k padesátce.

V roce 1904 evangelická farnost založila dům sirotků ve Skoczowie. Církev tenkrát sbírala milodary pro 8 – 19 odchovanců. V 1919 roce vlastníkem domu již bylo Evangelické sdružení žen. Dům plnil svoje poslání až do roku 1939, kdy začala 2. světová válka.

V roce 1913 byl založen dům sirotků v Třinci. Azyl v něm získalo 30 dětí. Míst bylo málo, proto v roce 1934 byla provedena přístavba místností pro děvčata. Náklady na činnost střediska pocházely ze sbírek místních evangelíků – členů třineckého farního sboru. Na činnost domu rovněž přispívaly Třinecké železárny. Po 2. světové válce byl dům znárodněn.

V roce 1876 byl farář dr. Teodor Haase přeložen do Těšína. Kromě jiných charitativních institucí zde také založil v roce 1906 při Evangelickém sdružení žen sirotčinec – z počátku pro 6, později pro 20 dívek. V roce 1892 mělo ještě větší význam pro místní občany založení Všeobecné nemocnice při evangelickém sboru v Těšíně. Byl to důležitý krok na cestě ke konfesní, zdravotnické službě, která vznikla jako protiváha římskokatolických nemocnic, v nichž sloužily jeptišky Alžbětinky a mniši řádu Bonifratrů. V těchto nemocnicích často docházelo k diskriminaci a horšímu zacházení s nemocnými jiného vyznání než katolického. Pastor – správce Teodor Haase měl velkou zásluhu na vznik nemocnice. Byl iniciátorem sbírky peněz, řídil stavbu nemocnice, pak se podílel na organizaci chodu celého komplexu, ve kterém jsou i v dnešní době poskytovány všeobecné zdravotnické služby. Nemocnice v Těšíně patřila tehdy k nejmodernějším v této části Evropy a stála se inspirací pro vznik nemocnic v Karviné, Třinci, Orlové a Bielsku. Zdravotní péči zajišťovaly sestry diakonise (řadové evangelické sestry).

Velký potenciál zdravotnické služby milosrdenství již zdůrazňoval dr. Martin Luther. Za touto prací viděl ženu, která je schopna nemocného pohladit, utrousit milé slůvko a soucítit s ním. Napsal tehdy: „Náchylnost k lítosti nad jinými je více ženského než mužského rodu. Věřící žena je obdařena zvláštní láskou, má schopnosti utěšovat jiné a zmírňovat jejich bolest.“ Je pravdou, že ani reformátor, ani poreformační období nepřinesly nic nového, ani se nesnažily prosadit některé prvky, avšak od roku 1836, kdy pastor Teodor Fliedner zakládá v městě Kaiserswert první ženský diakonát, se otevřela možnost vytvořit personální zázemí pro veškerý druh prací, které je třeba vykonávat ve zdravotnických službách milosrdenství. Poté co v Těšíně začala fungovat nemocnice, bylo zřejmé, že musí zde vzniknout středisko diakonie. První sestřičky byly proškoleny ve Výmaru, další pak se vzdělávaly již na místě, v roce 1893 otevřeném Středisku diakonis. Sestry pracovaly nejen v nemocnici, ale také v Ženském alumneu, mimo Těšín také v Praze.

O tom, že diakonická činnost nemocnice v Těšíně přesahovala hranice národnostní a náboženské, svědčí také statistická čísla. Např. v prvním pololetí roku 1902 bylo léčeno v nemocnici 1138 nemocných, z nichž 629 pocházelo ze Slezska, 116 z Moravy, 74 z Haliče, 23 z Čech, 129 z Maďarska a 15 z jiných států. K evangelickému vyznání se hlásilo 309 nemocných, ke katolické víře 644, 3 byli pravoslavní a 39 židovského vyznání.

V roce 1903 nemocnice byla převedena na Zemskou národní radu s podmínkou, že zdravotní péči budou nadále vykonávat řádové sestry. Slezský evangelický dům sester, který byl mezitím předán správě Slezského seniorátu, byl přestěhován z Těšína do Bielska. Řadové sestry sloužily v obou městech, později také ve Wapienicy, kde bylo v letech 1912 – 1915 postaveno evangelické rekreační zařízení.

Počátky Slezské diakonie

Bezprostředním předchůdcem organizování činnosti dnešní Diakonie byl farář Karol Kulisz, evangelický pastor v Komorní Lhotce v letech 1907 – 1919 (od roku 1898 vikář u pastora Jerzego Heczki). Pole působnosti jeho činnosti mělo široký záběr – činnost pastorační, společenská a mládežnická. Podílel se na organizaci konferencí pro vysokoškoláky, kterých se zúčastňovaly rovněž obě dcery prezidenta Masaryka, docent Karlovy univerzity Eduard Beneš, pozdější prezident Československa, pastor Karol Kotula – pozdější biskup evangelické církve v Polsku. Hlavním bodem služby Karola Kulisze byla především pomoc bližním a lidem, kteří byli v nesnázích. Na druhé straně chtěl, aby byli věřící dobře připraveni na skutky spojené s milosrdenstvím. Příkladem pro charitativní práce byly pro kněze Kulisze střediska pro sirotky v Bristolu (Anglie) a střediska pro nevyléčitelně a dlouhodobě nemocné v Eberfeldu v Německu. Během své studijní cesty měl možnost navštívit tato střediska a seznámit se s jejich činností.

Charitativní organizovanou činnost začal Kulisz provozovat v roce 1908. V Komorní Lhotce si pronajal dřevěnici, ve které zřídil středisko pro staré a nevyléčitelné lidi. Snažil se je zabezpečit po stránce morální a materiální. Za několik let dřevěný domek koupil z peněz sbírky, přestavěl ho a přizpůsobil tehdejším podmínkám. Později se ukázalo, že o služby je větší poptávka než nabídka a proto Evangelické sdružení žen v roce 1915 koupilo stavební parcelu, na které byl v roce 1917 vybudován Dům služeb Betezda pro několik nových svěřenců – chráněnců. V roce 1923 bylo středisko rozšířeno o 21 míst. V následujících letech byla Betezda přestavěna, čímž vzniklo celkem 60 míst, z toho několik míst určených dětem. Vzniklo také hospodářské zázemí, které mělo 5 jiter půdy a v roce 1926 byla dobudována hospodářská budova pro živý inventář.

Po odchodu do sboru v Těšíně založil pastor Kulisz diakonické středisko Eben — Ezer ve velmi zdevastovaném panském statku v rodném Dzięgielowie, pronajatém od státní pokladny. Toto středisko je funkční k dnešnímu dni. Na bývalých močálech a polích ležících ladem v krátkém časovém úseku vznikla osada, ve které bylo umístěno 70 osob nemocných s různým stupněm mentálního postižení, 120 dětí různých věkových kategorií, asi 50 řadových sester, které pracovaly na různých místech v kraji i za hranicemi. Také zde našlo dočasný domov 50 nezaměstnaných, kterým byla poskytována strava a zaměstnání. Pěstitelsko – chovatelské hospodářství bylo ukázkové, vzorně vedené, zajišťovalo velkou část obživy pro své svěřence. Pastor Karol Kulisz byl umučen dne 8. 5. 1940 v koncentračním táboře Buchenwald.

Jeho nástupcem v Komorní Lhotce byl farář Jan Unicki, který společně s Evangelickým sdružením žen koupil rodinný dům a 2 ha zemědělské půdy. Dům zrekonstruoval, v roce 1925 otevřel druhý dům k charitativním účelům. Dům nesl název Sarepta. Po další přestavbě v roce 1936 ve středisku mohlo bydlet 70 osob ze 38 měst a vesniček Těšínského Slezska na území tehdejší Československé republiky. Během 2. světové války obě střediska Betezdu a Sareptu využívali okupanti. Církev tyto střediska získala zpět teprve v roce 1948. V tomto roce byla po dlouhých jednáních Slezská církev evangelická augsburského vyznání v ČR zaregistrována. S ohledem na to, že v nových podmínkách komunistického státu nesmělo existovat sdružení, podléhající církvi, dne 28. 2. 1948 přešly střediska pod správu farního úřadu. Vedením byl pověřen pastor Vladislav Santarius.

Mladý, energický ředitel začal ihned pracovat dne 1. 3. 1948. Ze statistických hlášení a výročních zpráv, které byly zasílány vedení církve a státním institucím, se dovídáme, že v 1. čtvrtletí roku 1951 bylo v obou střediscích umístěno 74 svěřenců, z toho 18 bylo osob nemohoucích (ležících). O jejich zdravotní stav pečovalo 9 pracovníků, z toho 2 zdravotní sestry a 1 administrativně — technický pracovník. Ředitel střediska, Vladislav Santarius, vykonával funkci pastora a současně vedl celou administrativní agendu.

Počet chráněnců v následujících letech byl v rozmezí 70 – 90 osob a počet zaměstnanců činil 9 – 11 osob. Zároveň zde pracovalo zdarma velmi mnoho dobrovolných pracovníků, převážně při rekonstrukci objektů a nemalá část se též podílela na pracích na pozemcích, které patřily ke středisku. Pastor Santarius byl mužem činu, nebál se žádné práce, nehleděl na volný čas. V období po 2. světové válce byl všude nedostatek stavebního materiálu; přece se mu podařilo sehnat i střešní pozinkovanou krytinu, dále byla přistavěna veranda, prádelna a lékárna. Velké místnosti byly přestavěny na menší, tím se získaly další ubytovací prostory. Z hospodářského zázemí vznikly také nové ubytovací prostory, do stávající budovy přistavili další patro. Zřízena byla jídelna a skladovací prostory. Změnil se interiér a vnitřní vybavení středisek. Ve výroční zprávě za rok 1951 je uvedeno, že bylo zakoupeno 40 nových postelí, 50 nočních stolků, několik skříní, 100 židlí, 27 kamen a 30 kusů dveří bylo nahrazeno novými. Od základu se změnila kultura stolování. Svěřenci používali doposud staré plechové náčiní, jídlo konzumovali přímo na pokojích, vsedě na lůžku. V nových jídelnách bylo zavedeno společné stolování. Pastor Santarius chtěl a dohlížel na to, aby všichni svěřenci byli rovnoprávnými a plnohodnotnými lidmi. S tělesnými pozůstatky chráněnců se důstojně a s úctou loučili ve farním kostele a doprovázeli je za zvuku zvonů, stejně jako každého místního občana. Z tak zvaných „chudobinců“ vznikly ústavy pro přestárlé.

Začátek padesátých let bylo obdobím velkého politického tlaku a postupujícího ateismu. Před těmito represemi nebyla uchráněna ani sociální střediska. Dne 4. 7. 1956 pastor Santarius byl odvolán z funkce ředitele středisek. Černým dnem v dějinách diakonické charitativní práce bylo datum 1. 1. 1960. K tomuto dni byly všechny církevní sociální ústavy zestátněny. Po zestátnění středisek, v období umocňování totalitní ideologie, byla činnost církve oklešťována, vč. činnosti charitativní; pomoc bližnímu musela změnit svou podobu – utvářela se jen v rámci jednotlivých farností. Veškeré práce nad rámec byly spjaty s velkým rizikem. Teprve po roce 1990 se charitativní činnost diakonie mohla rozjet na plné obrátky. Církev obdržela zpátky středisko Betezda, druhé středisko Sarepta je majetkem a střediskem obce Komorní Lhotka. Dnešním ředitelem Slezské diakonie je Ing. Česlav Santarius, syn pastora Vladislava Santariuse.

Vznik Slezské diakonie

Slezská diakonie působí na území Moravskoslezského kraje od roku 1990, kdy navázala na dřívější charitativní působnost evangelické církve. Jako občanské sdružení byla zaregistrována 27. listopadu tohoto roku. Prvními úkoly bylo převzetí navrácených sociálních ústavů Betezda a Sarepta v Komorní Lhotce a také založení střediska křesťanské pomoci Agape v Karviné. Kromě získání domova důchodců Sarepta se povedlo splnit všechny hlavní cíle, stanovené při založení Slezské diakonie. Postupný rozvoj Slezské diakonie byl ovlivněn několika faktory, které korigovaly směr jejího rozvoje.

V první řadě se jednalo o aktivní spolupráci jak s jinými podobnými organizacemi z České republiky, především s Diakonií Českobratrské církve evangelické, tak i se zahraničními partnery, na začátku především z Německa, ale postupně byly navazovány i další kontakty, a to s partnery z Polska, Slovenska, Holandska, Dánska, Finska, Švédska, USA atd. Díky tomu se podařilo získat mnoho zkušeností a také finančních prostředků, které posloužily k rychlejšímu a kvalitnějšímu rozvoji práce Slezské diakonie. Slezská diakonie je členem City Mission World Association, Eurodiakonie, EASPD, Eurag.

Druhou událostí, která významným způsobem ovlivnila vývoj Slezské diakonie, byly povodně v Moravskoslezském kraji v roce 1997. Slezská diakonie se aktivně zapojila do pomoci postiženým oblastem a to nejen rozvozem potravin a dalších nutných věcí, ale i výstavbou a rekonstrukcí bytů a domků pro oběti povodní. I v dalších letech pokračoval rychlý vývoj nastartovaný povodněmi a počet středisek Slezské diakonie k 31. prosinci 2003 narostl až na číslo 30.

Usnesením Církevní rady Slezské církve evangelické augsburského vyznání ze dne 20. srpna 1996 byla Slezská diakonie zřízena jako účelové zařízení církve (církevní právnická osoba). Slezská diakonie je nestátní nezisková organizace, která nabízí sociální a sociálně zdravotní služby. Svou pozornost věnuje lidem s postižením ať už mentálním, zdravotním či duševním, seniorům, rodině, dětem a mládeži, lidem sociálně vyloučeným a nezapomíná ani na oblast poradenství.

V dnešní době čítá Slezská diakonie přes 400 zaměstnanců, kteří svou prací pomáhají bližním ve více než 40 střediscích nejen v Moravskoslezském kraji. V roce 2005 překročila hranice tohoto kraje a otevřela středisko pro děti a mládež se specifickými potřebami a jejich rodiny v Brně. Od roku 2006 se rozjíždí středisko chráněného bydlení Archa v Praze-Horních Měcholupech. Není opomenuta snad žádná ze sociálně potřebných skupin lidí. Centra denních služeb, poradny rané péče, terapeutické dílny, chráněné bydlení, osobní asistence, respitní péče, občanské poradny, azylové domy, noclehárny, podporované zaměstnávání, pracovní rehabilitace, ubytovny, poradny pro oběti trestného činu, násilí, týrání a zneužívání, tísňová péče, pečovatelské služby – to vše je jen stručný nástin sociálních služeb, které dnes Slezská diakonie zastřešuje.

Zdroj: Irena Miczková, magisterská práce "Edukace osob s mentálním postižením ve střediscích Slezské diakonie"


| Autor: jak | Vydáno dne 02. 11. 2007 | 4031 přečtení | Informační e-mailVytisknout článek
Novinky
19.04.2018: Sušská rybka na Facebooku
Informujeme, že stránku našeho farního sboru najdete také na Facebooku: Sušská rybka Fb. Można tam znaleźć wszelkie aktualne informacje dotyczące życia zborowego oraz ciekawych inicjatyw, godnych polecenia.

18.03.2018: Zpráva ze života a práce sboru za rok 2017
Výroční zprávu ze života a práce sboru najdete zde.

12.12.2017: Porządek nabożeństw - 2018 - Přehled bohoslužeb

Právě vyšel nový přehled služeb Božích na rok 2018. V "papírové" podobě jej můžete obdržet od prosince v kostele při bohoslužbách nebo ve sborovém domě. Celý pořádek je ke stažení zde.


12.03.2017: Sprawozdanie z życia religijno-kościelnego Parafii ŚKEAW w Hawierzowie Suchej za rok 2016
Výroční zprávu ze života a práce sboru najdete zde.

© 2003-2019 sbor Slezské církve evangelické augsburského vyznání v Havířově-Prostřední Suché
Tento web byl vytvořen prostřednictvím redakčního systému phpRS.